Přání mé.

Přeji sobě vše, co drahé, vzácné jest,

ale co můj život může osladit,

každý ať vzhledne na moji čest,

která mi pro svět může život usnadnit.

Světu chci podrobit se v mládí,

pro něj chci žít každý okamžik,

chci jak harfy struny tak jej znáti,

doufám, že mladý věk docílí mi účinek.

Užívat světa, toť jsou přec rozkoše

ovládat hry v bujném životě,

co nejlepšího to užit nejspíše

a oblétána býti jak bílé labutě.

Přáním tvým kam doufáš tak docílit?

vždyť přání to stínu jen se podobá,

takové touhy marnivosti hleď jen zapudit,

tím by ti vzešla jen nepravá ozdoba.

Náruživosti tvoje obletuje tmavý stín,

touhy tvé neznají jasný den

a vše chabé jest, co srdce praví: „mi splň“

to vše jest bezcenné a jen marnivý sen.

Přeješ si vše nepravé a jen pro tento svět,

který tvoji mladost nemůže zastavit,

zastíní, zapráší ji jak podzimní květ,

pak zmatek rozumu těžko je odpudit.

Dokud z květiny motýl ssaje med,

ví, že nemusí ještě odletět dále,

běda však ucítí-li v bylince jed,

tu střelhbitě odletí co nejdále.

Tak i svět, když zří mladé srdce,

které pak upoutá kolem sebe,

ale když mládí odkvapí, tu nepřijde nikdo více,

zaniknou radosti a svět opouští tebe.