Přání umělcovo.

Kdys v tichém snění, v němém bolu

dva geniové stáli spolu,

druh klonil čelo k druha skráni

a dlouho stáli, zadumáni...

Z nich jeden – výtvor – jasný, luzný,

ten druhý – tvůrce – sochař nuzný,

však oba velcí, povznešení

nad světa kal a vřavu denní.

Jak pláč by slzel v jejich zjevu,

tu stáli: bolném ve záchvěvu

rty strnulé, tvář kryly steny...

Klid, mrtvý klid v nich, bez proměny...

Až posléz ten, co druha stvořil

svým dlátem, k tomu zahovořil:

Ty žíti budeš jasný, světlý,

až kosti mé už dávno setlí!

Žes vyšel z dílny mojí chudé,

dav nevzpomene: konec bude

mně dávno kdes – ni slechu, vidu – –

Ty „geniem“ však budeš lidu! –

Po žití strastech, utrpení

já zajdu v hrob a v zapomnění,

jen ty dál budeš hlásat světu

o umělcově blahém vznětu.

Jen ty – žel, němý! v lidstva hluši

snad aspoň jednu pohneš duši,

snad jedna slza tryskne z řasy

či z ňader vzdech: Kde tvůrce asi! – –

Ten zrak se hloub v tvé rysy ztopí –

co všední davy nepochopí,

on vycítí, on uzří náhle...

Snad bude dojat neobsáhle!

Ó matný sen! Jak doufat mohu?

Snad zalíbí se jinak Bohu –

mé Dílo zajde snad – – Tu v žase

kles’ do mdlob: socha skácela se...