PŘÁNÍ

Tak odpoutána být

od tíhy hmoty, všedna,

ssát slunce paprsky

a mízu země ze dna

jak řada bílých bříz,

jež v louku rozrostly se.

Být světlým paprskem,

jenž nad pohořím chví se,

neb loukou rozkvetlou

do dálek tichých břehů,

znát radost klíčení

i jeho něhu,

úsměvy časných ran

i mocných bouřek příval.

Být větví rozpiatou,

na níž kos z jara zpíval,

být částí zázraku,

jejž jaro zemi nese –

paprskem do stínu,

jenž houstne v lidském lese!