PŘÁNÍ.

Jak Dunstan chtěl bych svatým být

a probdít v chrámu noční klid.

A chtěl bych, by mě duchů řad

jak jej v ráj sladký přišel zvát.

A jako on bych měkce řek’:

„To, andělé, mi není vděk.

Jak opustit kraj temný psot,

když zítra slavný Boží hod?

Kdo zakáže mým ovečkám,

když plničký jich bude chrám?

Kdo dá jim Krista v růži úst,

by zkrotil trapný duší půst?

Ne, ne; ač prahnu po nebi,

mne ovečkám jest potřebí.“

I byl by v nebi shon a ruch! –

A hněval by se dobrý Bůh?