Přání.

Tak jednou moci, Bože,

jen jednou, jedenkrát

vstát s lehkým srdcem z lože

a do polí se brát.

A vidět, skřivan letí,

se hrouží ve blankyt

a klesá v perel změti,

když dopěl, na pažit.

A cítit slunce hřáti,

tát v zlato na polích,

a klidně dál se bráti

tak bez výčitek, tich.

Čekanku, petrklíče

zřít podél cesty kvést,

jiného nemít chtíče

než to, co věčným jest.

Svou duši promítnouti

v přírody život, ruch,

jak vlna lehce plouti

dál v zakletý ten kruh.

Kde „jest“ a „není“ mizí,

kde pouze trvání

svou věrnou peruť ryzí

nad snícím uklání.

A vidět bolest svoji,

jak z žil všech odtéká,

zřít v konec všemu boji,

co štěstí člověka!