PŘÁNÍ.

Ó, jak je blaho, sníti

na ozářené mýti

a zírat v černý les;

mech cítit pod svou hlavou

a dívat se, jak plavou

obláčky do nebes...

Jak sladko, spřádat dumu

zde v tišinách i v šumu

a stihat ptáků let;

jen oddat se té kráse,

jež vůkol rozvírá se –

a zapomenout svět!

Kéž toužícímu snílku

jen chvilku, jenom chvilku

zde možno spočinout;

a s oblaky tam výše

svá křídla spojit tiše –

a v dech se rozplynout!