PŘÁNÍ

V tmě mizí obrysy domů,

spí v šeru večerním sad.

Do listí černých stromů

chladný svit hořáku pad’.

Zříš hřmotící elektriku

přebíhat koleje.

Slyšíš, jak po chodníku

spěšně zní kročeje.

Žen tváře nočním stínem

a kloboukem širokým

jsou zakryty. – Jsem jak spit vínem

podaným neznámo kým...

Rozechvívá mi znova

duši tíživý stesk;

marná moudrá jsou slova

dávno popsaných desk.

Zraky zemdlené zvedá

vzmach vůle násilný

vzhůru, kde šíří se bledá

zář z plynové svítilny.

Ničeho nechtít již v žití,

necítit, nežádat,

být jak ten plamen, jenž svítí

studeně na spící sad!