Prapor v postě

Je smutný kostel v únorovém přítmí.

Jen ticho střeží strmé oltáře

a věčné světlo váhavými rytmy

bělostným sochám bliká do tváře.

Pod štíhlým sloupem starý prapor visí,

dnů milosti a slávy svědek ctný,

a na něm světce drahocenné rysy,

jejž vzýval od věků cech počestný.

Proč jsi tak smuten, praporče, v dny kalné?

Že jak vrak v moři v mlhách tone chrám?

Že při mši ranní zněly zpěvy žalné

a popel na čele zve k modlitbám?

Přetrpíš hoře všech Smrtelných neděl

i s Velkých Pátků krutou korunou –

vždy Květná neděle je časů předěl,

kdy květ už raší jarní pod lunou!