PRAPOR.

Pan mistr krejčí, kdykoli se dalo,

své zákazníky šidil obratně:

vždy z cizí látky, by se nepoznalo,

též na se pamatoval vydatně.

Tak jednou též, stříhaje sukno rudé,

kus řádný schoval ve svou truhlici –

„To panský lokaj na vestu mít bude“ –

děl s nevinným úsměvem na líci.

Když u večer spat lehal spokojeně,

jak člověk, kterého nic netíží,

své „nepokradeš“ odříkal jak denně

a zapomněl všech lidských obtíží.

Té noci však sen věru strašný týral

a mučil ho, jak usnul, do rána,

rej zjevů předivných mu duši svíral,

že chvěla se jich vírem uštvána.

Zřel mistr davy lidu nesčíslné

se hrnout z města proudem potopy,

ten v davu směje se, ten křičí, klne –

tu za rámě kdos mistra uchopí.

A v ohlušivé vřavě proud ho nese

na vrchol kopce, jenž zván „lotrovský“ –

tam prudkým větrem povívá a dme se

na dlouhé tyči prapor obrovský.

A mistr žasne, trne, v srdci jeho

krev tuhne v led tím strašným pohledem...

V to zazněl hlas: „Teď mistra podvodného

za jeho skutky na smrť povedem.

Ten pestrý prapor vinu jeho hlásá,

je sešit z toho, oč nás okrádal.“ –

A lid se bouří, hrozí, laje, jásá,

a kat již mistra v ruce popadal.

„Buď jemu milosť“ – kdos promluvil zase,

a v davu ztichlém nikdo nedýše, -

„když po té hladké žerdi vyšplhá se

až ku praporu svému do výše!“ –

Ta hrozná cesta od země až k nebi!

Již kolem mistra plují oblaky,

a pod ním hloubka propasti se šklebí –

leč prapor stále mizí ve mraky.

Již ruka slábne, tuhne, chví se mdlobou,

tma kolem – mistr klesá v hlubiny...

Však na štěstí, procitnuv ranní dobou,

zřel, že pad v lůžka měkké peřiny.

V týž den dal rozkaz svému učeníku:

„Až budu chtít zas – pozoruj to bystře! –

kus látky vzíti svému zákazníku,

jen řekni směle: „Prapor, pane mistře!“ –

Kus krásný jednou v truhle zmizel zase.

„Aj, prapor, prapor!“ – učeník se šklebil.

„Co prapor“ – mistr děl a usmívá se –

„vždyť tenhle kus v praporu ještě nebyl.“