Prapor.

Kdy káže vlast, národe, vstaň!

tu vzhůru, vzhůru, v ruce zbraň!

Nechť zvěst ta světem letí:

Zde velký den se světí.

A chudá pláče rodina,

sklání se hlava matčina,

a bolest srdce svírá:

„Kdo smrti pot mu stírá?“

On kráčel bojem dál a dál,

a nad hlavou mu prapor vlál,

smrt odevšad naň zívá,

a on se přec usmívá.

Po boku přítel umírá –

a on se dále ubirá,

posledně stisknul ruku,

jen vlasti cítí muku.

On kráčí bojem dál a dál,

a nad hlavou mu prapor vlál,

smrt odevšad naň zívá

a on se přec usmívá.

Zde dívčiny jest mrtvola,

zavřena očka do pola,

posledně k němu hledí:

„s Bohem!“ dí rtové bledí.

Celuje čelo zticha dí:

„kéž Bůh ti spánek osladí!“

a dále, dále kráčí,

to čelo slza smáčí.

On kráčí bojem dál a dál,

a nad hlavou má prapor vlál,

smrt odevšad naň zívá –

a on se přec usmívá.

Spáleny jeho dědiny,

on zůstal ze všech jediný,

kde rov jest otce, matky?

v popeli rodné chatky.

Vítězství hřmí, vrah poražen,

již posvátný nám nastal den,

vlast věnčí syny svoje,

kdy navrací se z boje.

Na hoře, prapor v levici,

on k srdci tiskne pravici;

posledně vlasti kyne,

co šepot v ústech hyne.

Proud rudý z prsou ubíhá –

ještě se prapor zamíhá,

jej červánků zář zlatí –

pak vše se v temnu tratí. –