PRAŠIVÍ KONĚ

Košířskou ulicí tam kdesi od Motola

jsem viděl ploužit se skupiny bědných koní.

Napolo mrchy již a živi jenom zpola

ulicí vlekou se, jak mor by přešel po ní.

Jak přízrak těžkých snů, jež v horečkách kdys rvou ti

rozbolavělou skráň, stín za stínem se plíží,

jde, přejde, zaniká klopotnou, trudnou poutí

za koncem života, jenž mukou jest a tíží –

Jak přízrak v horečce, jež přeludy ti kreslí

ve sny a mátohy, se vlekou těžkou chůzí

tvorové ubozí, vyhladovělí, skleslí,

že zjev jich vyvolá stísněný pocit hrůzy.

Níž k zemi sklánějí se jejich těžké hlavy,

po hrudích rýsuje se obrys žeber ostrý.

Jdou zvolna, únavou jich krok se náhle staví –

a dál se šinou zas ty oživené kostry.

Tři, čtyři pospolu, ojediněle, v páru

se vlekou, vedeni na ohlávce. Jdou matné

ty stíny, tupý zrak, na těle rány spárů,

jak nové strádání jim denně v bok se zatne.

Jdou, tiché oběti vražedných dnů, jen trosky

těch zjevů někdejších, jak vrátili se z dálky,

z cest krví prosáklých, kde snad se vryly v mozky

i němé tváři té sny o líticích války.

V té době, zhnětené z běd, útrap, muk a ze zla

srst bědných tvorů těch, jak vlekou se tu choří,

s těl jejich vyhublých napolo místy slezla

jak tráva na stráni, když uschlá v létě shoří.

Jak mapa zčernalá jsou těla jejich lysá

s ostrůvky, na nichž srst porůznu ještě zbývá –

odřený, nahý trup, a bok, v němž rána hnisá,

na šíji zvetšelá, zcuchaná, chudá hříva...

V jich smutných pohledech se chvěje prosba němá

za soucit s bídou jich, tak bolestnou a krutou,

s níž nikdo z lidí všech tu slitování nemá,

a jež jim denně jest nelítostnější knutou.

V těch hlavách zestárlých tak záhy, co as u dna

jich představ děje se? Co tupý zrak jich vidí?

Snad je to vzpomínka na přešlé hrůzy, trudná

a hořká vzpomínka na pustý nevděk lidí.

Snad divý, zmatený roj obrazů se zmítá

v těch lebkách schýlených, snad zůstal tam jen dojem

stálého hřmění děl, kdy jako bouře lítá

jich rachot zahučel nad rozpoutaným bojem.

Snad je to představa úmorných kdesi v dáli

pochodů horami, nad propastmi a srázy,

úžlabím ve skalách, kde žhavé slunce pálí,

a praskot šrapnelů ten pochod doprovází.

A zase rovinou ve dlouhých řadách ženou

se v zimě ve sněhu, kde havrani kol po stech

vzlétají hladoví, a stepí zasněženou

se zima rozběsní, že morek tuhne v kostech...

Dnes však to za nimi kdes daleko, ta dlouhá,

zlá doba neklidu a strázní bez oddechu,

dny, týdny, měsíce... a zůstala jen touha,

doplahočit se jen pod domácí tu střechu...

A nyní pomalu se bídně vlekou, choří

a mdlí tu šinou se tak těžce, zmalátněle,

s mapami ostrůvku, jež zrádná nemoc tvoří

v širokých lysinách na polonahém těle.

A, možná, v mozku jich snad tichá, podvědomá

zůstala vzpomínka, jež v mlhavo se ztrácí –

představa lepších dnů, kdy ještě byli doma

při denní, obvyklé a radostné své práci.

Za rosy z jara kdys jdou na pole, je ráno

tak svěží, průzračné, a tak se volně dýše,

slunečním zlatem je kol všechno posypáno,

a písně skřivánčí se řinou s modré výše.

Z luk, polí, ze zahrad i z lesů vane svěže

dech jara, voní zem, a v těle bujná, mladá

vře krev... Slyš, zvonek teď se ozval s blízké věže,

čas, domů vrátit se, je večer, soumrak padá.

Nastala doba žní, a vzduch je horkem provát,

z luk voní otava, jež v kupách se tam suší.

V daleku dětský zpěv... jen dotěrný ten ovád

nepřeje poklidu a bzučí kolem uší.

V aleji ovoce na rozestlané slámě

se žlutá, červená, dým hořícího pýru

čpí v nozdry z ohníčků kol po mezích tak známě –

kraj tiše oddychá v tom požehnání míru.

Dokola bílo, sníh... A bystře saně letí

silnicí pod klenbou zachumelených stromů,

a v saních hospodář a výskající děti – –

Co vše to zašlo kdes, jak dávno už je tomu!

A jednou vyvedli koníka z jeho stáje,

kam již se nevrátil. Vojanským stal se koněm,

byl konec idyly. Ó, vojna, vojna zlá je –

a koník, jak by zem se byla slehla po něm.

A dnes, hle, zástup jich, že bolí pohled na ně,

košířskou ulicí jde zvolna, jako zmámen

hrůzami přešlých dnů. Jdou tiše, odevzdaně,

že nad jich osudem by zaplakal i kámen.

A hledím za nimi, jak zvolna se tu šinou

jak bludné mátohy. A líto mi těch koní,

tak němých, zmučených, stižených prašivinou...

A přešli ulicí, jak mor by přešel po ní.

Tu náhle cítil jsem, ti koně zbídačelí,

ti kdyby naříkat a plakat mohli, že by

jich nářek a jich pláč zatopil vesmír celý

od země nicotné až k dalekému nebi.

Žalobný nářek jich dokola svět by zaleh’

a tak by zaplakal pláč jejich usedavý,

a tolik řekl by o vytrpěných žalech,

že člověk, mimo jda, by maně sejmul s hlavy...