PRASKLÁ STRUNA

Tu píseň opakuj! – mně tak jest milá,

mých vášní jak by moře rozpoutané,

i láska má, mé mládí promrhané,

má poesie v ní se zrcadlila.

Tu píseň opakuj! A ona vstala;

v svém bílém šatě, jenž jí vlál kol ramen,

než dívce spíš se duchu podobala,

jenž v noci nazved’ náhrobní svůj kámen.

A sedla k pianu a nad klávesy

se jako motýl její ruka mihla,

za písní její zpět má duše tíhla,

já viděl domov, slyšel rodné lesy.

A ona hrála – Štěstí! sny! o mládí!

Já viděl zase park ten zasmušilý,

kde luny paprsk padá na kapradí,

kde bříza s olší nad vrbu se chýlí,

kde za večerů noci červencové,

tmou neproniklou propletených snětí,

jak zlatý dešť roj třpytných brouků letí,

kde porouchané sochy mramorové

v svých rukou drží staré, prázdné vásy,

kam jeseň s deštěm svadlé listí hází,

kde veverka se houpá na haluzi,

květ čilimníků s květem bílých hlohů

kde splítá větve, by ti bránil v chůzi,

kde zpívá pták a voní květ jen bohu,

kde i ta srna, která je tu doma,

jen bázlivě se blíží ke prameni,

kde v myšlénkách se bojíš pohnout rtoma,

bys přírodu snad nevyrušil v snění,

kde pevně věříš, při měsíčném světle

že najada se k zřídlu plaše blíží,

i kapradí že zlatem hoří zkvětlé,

a nebe s hvězdami se k zemi níží. –

A ona hrála. Lásko! tuchy! klamy!

Byl večer po bouři tak vonný, smavý;

na známé lávce seděli jsme sami,

květ jasmínu se vinul jí kol hlavy,

on vůní těžký, ona myšlénkami.

A každý list se děšťnou vláhou lesknul,

vzduch jasný byl a rosa hrála v mechu,

kdes v dálce smutně skalní holub stesknul.

Já ruku její do svojí vzal v spěchu

a prosil, svoje vlasy rozpuštěné

by nechala přes moji hlavu splývat,

než hvězdný závoj noc nad námi sklene,

bych směl se v její velké oko dívat,

a prosil... Leč v tom divý ton a cizí

vpad’ v melodii – z dum jsem zvednul čelo.

Jak v klavíru to děsně zahučelo!

Kol zachvěla se jizba; strop i stěny

jak srdce, když v něm každá naděj mizí.

To praskla struna. Píseň nedohrála

a klesla zpět nakloníc hlavu v snění

na bílou ruku, šat jí spadl s ramen,

než dívce spíš se duchu podobala,

jenž spouští za sebou svůj hrobní kámen.

Ji dojalo též prasklé struny chvění

a mně tak bylo – ne jak struna pouhá,

leč jak by mukou puklo – srdce ženy.

A stará ve mně vzbudila se touha

a staré vzpomínky se nesly hlavou,

jak jedno srdce vášní spornou vřavou

se zachvělo a puklo v divé tísni,

jak tato struna pod mé lásky písní.

Ó musila to býti píseň divá,

že zachvělo se v bouřném jejím víru

tvé útlé srdce, holubičko snivá,

a puklo jak ta struna na klavíru!

Ó musila to býti píseň děsná,

že letla za mnou k idealů výším,

že mladosti mé zbudila mne ze sna,

že v pustých nocích svých ji posud slyším!

Ó musila to býti píseň hrozná,

že po letech mi slzy v oko nutí,

že po letech v ní s hrůzou srdce pozná,

že klam jest vše a trud a zahynutí!

Ó nyní chápu rozkoš Don Juana,

ký ples ta srdce v objetí své lákat,

a když jsou v prachu drze pošlapána,

jich stopy líbat, hořce pro ně plakat;

ó nyní chápu, lože Marketčino

když Faust uviděl, proč se zachvěl bázní,

proč věčně kypí v duších lásky víno,

proč pod šedinou ještě srdce blázní! –

Nad vášně potupou, vy holubice,

hasnoucí hvězdy pošinuté z dráhy,

ó srdce žen, vy citů popelnice,

vy zřídla plná útěchy a vláhy;

vy smírčí oltářové našich hříchů,

vy prasklé struny na klavíru boha,

svět hodí vám jen halíř svého smíchu,

za vaši lásku pošlape vás noha.

A vy jen jste ta oběť neustálá,

jež v celém světě ku Pánu se vznáší,

z vás také lásky žhoucí plamen sálá,

že neví bůh, jak zplatit lásku vaši!

Tak snil můj duch a prasklé struny chvění

v něm stále znělo trpkou beznadějí. –

A ona? – hlavu na mne kladla v snění

a hořké slzy tekly přes tvář její...