Prastará píseň.

Tu věčnou píseň, jako lidstvo dlouhou,

jež padá sluncem v jeho záhady,

své milé zpíval umíraje touhou

už Anakreon, dítě Hellady.

Pak přešly věky, jen ta píseň zněla

a padala dál v mračno lidských chmur,

když loutnu v ruce, s laurem kolem čela

své sladké paní pěl jí troubadour.

A v šerém parku, bledém při měsíci,

kde starý Faun se za jasmínem smál,

ji drahé dámě láskou vzdychající

v líc pod vějířem děd můj vylíbal.

Ó, moje dítě, láska všechno jala

v své osudy, ať nač chceš vzpomeneš:

což mohu dělat, než v tvá ústa malá

tu věčnou píseň vylíbati též?!