PRASTARÉ LESY.

Prastaré lesy dýchavé a hřmící

kantáty bez textů v únavném kolísání

všech šerých kmenů, slitých v kolonády

za vlažných větrů od daleka přišlých.

Lesy, jež milost udílí a krotí pýchu,

těch, již v ně vešli s neodkrytou hlavou,

lhostejní slyšet z houštin stmívajících

pochmourný švehol ptáka samotáře.

Lesy, jež jistě přinutí kde koho sepnout ruce,

když z dálných prohlubní cíp měsíčného nebe

– stříbrný pramínek se zmítá mezi stromy,

– náhrobní lampička, jež vzlyká usínajíc.

Sem, mladá krvi, třást se přicházívej!

Zde ucítíš, žes šlechetný a dobrý

a pohnut rozpláčeš se jako malé dítě

nad poznáním své měkké přístupnosti

a nad obrázkem černým svaté panny,

jež žehná poutníkům, jsouc omývána rosou

se snětí tekoucí a sesmutněná štkáním

divokých doupňáků, k ní plaše vzlétajících.