Přástevnice.

V stínu chladna borka

malá chatrč stála;

mladá přástevnice

před ní sedávala.

Zpívala vám písně

plné veselosti,

ale kdo je zaslech',

plakal túžebností.

A kdo spatřil její

sladké usmívání,

tomu tlouklo srdce

láskou bez ustání.

Kdo jí ale v plamen

černých očí zhlednul,

ten v náruči smrti

zvolna touhou zblednul.–

Najednou veselé

písně přástevnice

utichly a nikdy

nezazněly více.

A to její sladké

jasné usmívání,

změnilo se v temné

hořké žalování.

Ztichla; – vypadlo jí

z rukou tenké přáslo,

a to černé oko

zkalilo se – zhaslo. –

Bor mi vypravoval,

že v tu samou chvíli

projel jeho stíny

kůň a jezdec bílý.

Jezdec na smrt bledý

s hrdým běsným okem –

a za ním že na sta

víl se hnalo skokem.