PŘÁTELÉ Z MLADÝCH LET.

Ty zkušenosti... Setkáš se tak časem

s tím, oním – ano, už to třicet roků,

cos naposled ho viděl – vydal tenkrát

svou první knížku – zdravý hoch jak topol –

a o hrobech psal – hoři milování –

o mrtvém štěstí – teď se plouži zvolna,

mdlým okem stihá tramwaye i auta

a zrychlí krůček by ho nezachytly.

Jde, holí ťuká v chodníkovou dlažbu –

tys nedávno čet verše jeho, psané

v dnech našich – hlásá naději a víru

a život opěvá – tak jde ten, tak onen

kmet třesavý – a vždycky žalování:

prý stonal ondy – žena pokašlává

a dcera slehla s velkým utrpením –

tak vyprávějí anály dnů svojich

a stýskají si: toho bolí v kříži,

ten tráví špatně, tomu zase často

jde hlava kolem – každý dává důraz

těm poznatkům svým, jakoby chtěl říci:

hle, polituj, vím, to je ono místo,

kam, možná, záhy zasadí své kopí

smrt ničemná – a z dějin literárních

či všeobecných – také z doby dnešní

ti doklad podá, že tak právě zhynul

X, Y, – a to že také bude

i losem jeho... Pak se rozejdete.

Ty, černovid sic v žití fatalismu,

však přítel slunce, zeleně a ruchu,

jdeš dál a vždycky znechucen a mrzut

setkáním takým... V posled vyhýbáš se

těm divným paradoxům zjevů z mládí

a poustevníkem stáváš se, jenž v noci

jde na procházku k černé šumné řece,

pod věčné hvězdy, do tmy, kde lze vidět

jen sta a sta těch mlčenlivých světel

a silhouety tichých klidných domů.