Přátelé.

Jed’, pil a všechno za přátely platil.

Utrácel, dokud měl a dokud moh’,

když došel groš, druh za druhem se ztratil,

v nemoci, bídě osamotněl hoch

u prázdných stolů, opuštěných – židlí,

u pokladnice s prázdnými juž zřídly.

Vzal šat, co ještě měl, vzal hůl a vyšel

si na ulici k druhům dávným v byt –

chtěl zaklepat’, by přítel vzdechy slyšel

a hlad, jenž hrozil žití umořit’ –

šel k prvnímu, bohatství velké co má –

ten teď prý odešel a není doma.

Šel o dům dál a vzpomněl na přítele,

co vypůjčil si jednou od něho

sto zlatých na den před rokem, ba déle,

když rozdávati mohl z plného –

chtěl na něm dneska groš, ostatní potom:

„Ty blázníš, člověče, já nevím o tom!“

Se slzou v oku kráčel ku paláci,

kde druh byl, jehož dlouhou řadu let

v studiích držel, dávaje mu práci

a za to peněz, kolik v dlani zved’ –.

Ten obořil se na něj jenom v chvatu,

že nepřichází ve salonním šatu.

Tak potácel se dál a hledal rukou,

jež jindy tiskly k srdci jeho líc

a nyní schladly k těm, jež u nich tlukou

a žebrají, ač od nich vzaly víc –

tak potácel se, sotva došel k bytu,

k té hořké upomínce blahobytu.

Šel po schodech a žebrák proti němu,

díval se za ním, ba i za ním šel,

vzal z brašny skývu, podal umdlenému

a rukou tiskl hocha, jenž se chvěl – –

Ten stařec kýval smutně, když mu nuzný

svou řekl minulosť, svůj osud hrůzný.

„Já o vás vím. Když zaklepal jsem v kvasu

tak časem u vás, řek’ jste vesele:

„hej! hoši – sem s ním!“ – a mne kolem pasu

pak vzal jste k hodům jako přítele – –

Dnes sám a v bídě! Také dobré dosti:

poznáte život smutnou přítomností!“

Šel stařec pryč a hlavou pokyvoval –

tak rozmýšlel se možná – o sobě...

Tam v bídě hoch si po něm poklad schoval:

poznání přátel v pravé podobě,

již jen jen hoří v lásky vroucí plamu

a chodí jenom do plného krámu.