PŘÁTELSKÁ SONATA. (I.)

Slul Felix. Žitím však již dávno přesycen,

hrou vášní, stárnutím, vadnoucím kouzlem žen...

Svým duchem lačný byl, však krví lačnější,

živořil v póse své, vždy ironičtější:

Nad blízkou propastí, bouřící ironik,

byl rozervancem, dnů svých oběť, mučedník...

Duch velký, bouřlivý, snil o nejvyšší metě,

již dáno člověku dosíci jenom v světě.

Však negace a žal vždy v duši zaskuhrá:

že marno všecko je a vše jen pro hrob zrá...

Tak duchem k výšinám se belhal skepsí svou,

lpěl na hmotě smyslnou vášní fysickou

a tak se vybíjel jak bouře jarních dní,

jež povrch rozrývá, než hloubky zúrodní...

Myslitel velkých gest, byl rozervaný host,

jenž maskou ohlušit chtěl suchou přítomnost.

Svět prostopášníka v něm zřít se obává,

jenž srdce paní rve, je bleskem sžehává

a soky rdousí své, je s výšek vášní vrhá

a mezi rakvemi své růže rve a trhá...

Svět mní, krev jeho těly žen se nenasytí,

jsou duši jeho úsměvy jich svadlé kvítí,

nevinnost, prostota a křehké něhy pel

jej vyrvat nemůže z prokletí hrozných zel.

Prý lačný duchem svým, však lačnější svou krví

si k smrti krátil dny, ba chtěl být u ní prvý...

Prý po bohatství toužil, krásy po vděku

i po všem marném, nedostupném člověku,...

jak po vyžití vášní všech a radostí,

po smyslů šílenství, říjení mladostí...

Prý o tom denně snil, tím nenasycen plál:

Noc každá jeho je, taneční jeho sál,

a každý pohled žen, jenž výzvu tají rád,

panenské zardění a každou stopu zrad...

Tak hnízda vzbouřená zle pohoršena jsou:

on syku mužských rtů uniká chytrou hrou,

čím příchod bouřnější, chladnější rozluka,

on zná se v umění, div srdce nepuká...

A potom na dlouho, hrob čerstvý, mlčenliv

svou lásky mrtvolu když pohřbil, jako dřív

jde hrdě cynický a navždy uhaslý...

Kus sebe pohřbívá... Tak svět dí užaslý...

Přec vše snad bylo lží. Ve lžích vždy člověk mřel.

On, chudší nad všecky – „had hada nepozřel“ –

byl metlou počestných jen rodin, zděděných

předsudků urážky se čítaly mu v hřích...

A to, co bájil svět, když pověst šířil zlou,

to, básník nesmrtný, žil vášní školu svou...

To blesky, s vrcholů když pajdá člověk v hnus,

to smutky pohlaví, výlučnost hrdá Mus,

jež denně utkají se s lidskou všedností...

Toť kletba genia... Cíl jeho hrdosti...