PŘÁTELSKÁ SONATA. (II.)

Sní paní líbezná a širý řeky tok

své zlato hasnoucí schytává do zátok,

pak mlhou večerní se dálkou pomísí,

kde město skizzuje své hradní obrysy...

Ne mladá, krásná však a hrdá, zdá se, ví,

co velkých odříkání ztají úsměvy,

než bolest umlkne, své vléknouc řetězy,

než nad smysly a hmotou duše zvítězí,

a k síle povznese mdlou vůli, ubitou

divokou vášní v temnu duše ukrytou...

Zří mlčky. Po boku jí Felix, v ustárlých

rtech, tazích, vráskách, první stopy bouří zlých,

čas mnohé odplavil, jen žhnoucí jeho zrak

večerním zášeřím žádostně hořel tak...

A jako vždycky s ní když v klidu přemítal,

on masku cynika, svůdného ďábla bral,

vždy zhnusen fadessou a tichošlapstvím zlým,

tím staroměšťanským životem otřelým,

žalostným uměním, knih pustou prázdnotou,

bezcharakterní, příslovečnou žebrotou...

A tak že miloval, vždy vycházel jí vstříc:

že v to vše nevěřil, on věřiti chtěl víc...

Že tak ji miloval, rád rouhačem se stal,

by její námitky i bázně vyvolal,...

i její úžasy a její bolesti,

v nichž mohou velké sny a city rozkvésti...

On hloubky miloval, jež prostodušně zní...

Co do nich zvoláno, to navždy uvězní...

Tož, aby vyvolal v ní žárlivosti ryk,

zlé nechal pověsti bujeti, ironik,

o láskách výstředních i nocích probděných,

o pitkách divokých, penězích, vhozených

nevěstkám do klínu, prodejným radostem,

a vybouřit se nechat smyslům, žádostem...

Tak blátem kálet dal, svou znetvořovat líc...

Pak zachráněn chtěl být... Chtěl lásky, lásky víc..