PŘÁTELSKÁ SONATA. (III.)

A když tak před ní stál, tož paní krásná dí,

svůj chladně žhnoucí zrak až v nitro zařídí

a pátrá, zraněna, by jeho zranila,

a to, co mučí ji, by v sobě ztajila...

Když světem souzený jste odsoudil se sám,

teď zraněného do krve vás v dlani mám...

Jste zhnusen žitím svým, však jdete v nový hnus,

však ve všem nehne se ni srdce drobný kus...

Kde srdce nechal jste, odvážný traviči

svých hodin, dnů, a svého ducha trapiči?...

Má touha nesmírná je ukázat vám sráz,

vás vrátit, přesvědčit a zachrániti vás...

Však ke mně, ke mně ne, mou cti čest věrných žen

i chci, by hlas můj, slyšný vám, byl zatajen...

Chci větší láskou vzplát, než smysly mohou dát,

přátelstvím bez mezí, dny, jež by chtěly zrát

vašimi činy již, co velké ve vás, vším,

a co se ubíjí zklamáním pod vaším

a co jak odlesk mdlý si z vás vždy odnáším...

A to jak pravila, on usmál se. Pak řek’

svým suchým posměškem, v němž citu pramének:

Ledovcem zůstati mým slibujete snům...

Však souzeno mi stoupat k jeho vrcholům...

Chlad jeho napíná můj rozum na skřipec...

Ať tál, ať hořel v červáncích, byl ledovec...

Můj žhnoucí kdyby silně zbožňoval vás cit,

chlad lásky rozumné bych nemoh’ pochopit,...

neb jinak miluji. Od těla nelze mi

odloučit ducha s velkostmi i s vášněmi...