PŘÁTELSKÁ SONATA. (IV.)

Tak mluvívali vždy a každý dobře hrál

svých povah úlohu... By poseurem se zdál,

člověkem ztraceným, by nechal pověst růst, –

vzpíral se záchraně, již slýchal z jejích úst,

ba trochu frivolně jí vážný zájem krad’,

i velký její po čistotě věčné hlad...

Však láskou nebylo, co rozum zamýšlel

dát svému zajatci... Jej sprostit nízkých zel,

kramářů, svůdných žen a pitek proklatých,

sobeckých požitků, vždy nově počatých...

Měl každou velkost rád, i tu, jež sráží v zem

svým neosobním chladem, spásy pathosem.

Leč býti zachráněn? Vždyť toužil po žáru

a po citu, jenž zaplá v rudém požáru...

Ten čistý intellekt jak pramen tišil jej,

on přišel pít, – nic víc. Pak zíral oddaněj’,

a spíš se zdálo mu, ten výraz nebeský

je lásky nezřené a kultur odlesky

svítící v duchu tom. zlení jeho rozžehlém...

Leč k lásce daleko v budoucnu odlehlém...