PŘÁTELSKÁ SONATA. (V.)

V tom, když se s frivolností mladou posmíval

sosákům, přetvářkám, smích zhořklý rozsíval,

ba nedbal dlužníků, již zdáli sroceni

se chystati mu tvrdou pryčnu vězení,

on suchým humorem se loučil večer s ní,

ji v zmatku zanechal, v bolesti noblesní...

Tu vůlí hnána svou, jej vždy zas zachránit,

s mateřskou lstivostí svých záchran předla nit,

a bděla k půlnoci, když všecko spalo juž,

bytosti na loži i oddaný jí muž,

zmrtvěla ulice, v níž ticho jasných hvězd

se nad střechou chví tak, že tišej’ v duši jest:

Tu cosi zpívalo jí v duši jako sen,

sen z kosmu, zpívaný budoucích krásných žen

Duchu, jenž rozžíhá, však příliš člověkem,

by ruky záchranné nechopil s povděkem...

A prosta marnivosti žen, jež v snech mní svých,

že vše se zrodilo jen zvýšit kouzlo jich,

šperk vzala svatební a za stůl usednouc

sčítala kameje, horoucím přáním žhnouc

i vypočítavým, by cena stačila

vykoupit soudruha, jej tíhy zbavila,

soudruha Myšlenky, snad protichůdných gest,

však z cechu nemnohých, již hoří září hvězd...

Tak myslí pokojnou měřila šperku třpyt

a zřela démanty naposled zazářit,

však bez lítosti, smutku, strachu, před chvílí,

kdy v jamkách démanty jak slzy ožily,

až vsazen pouhý střep lesk šperku bude lhát

a hrůze sosáků se bude posmívat...