PŘÁTELSKÁ SONATA. (VI.)

Nuž, takto zachráněn, přejemných citů host,

ač vděčen, neztrácel svou čestnou frivolnost...

Leč... pak již nepřišel... Snad vztek jej rval a stud,

že jí byv zachráněn, zas o ni, zdá se, schud’...

Ne láska, obdiv byl, však jako k vzdáleným

my máme bytostem, jen velce myšleným,

tak prázdno bylo teď... leželo mlčení

i mezi ním i jí za pomluv klíčení...

Co šperk ten svatební, mstou kovu, podlostí

záměrů nečistých, salonní žvavostí,

co šperk ten svatební lhal broušenými skly,

jež v pomluvačů úsměvech se zableskly,

a v muže nechápavých, trapných otázkách,

jakousi pochybnost po celý věk mu táh’...

Pak roky míjely... V nich očištěný duch

po mládí bouřlivém již splatil činům dluh...

Za shaslou epochou odešly tužby dob

a vášně vyhasly a otevřel se hrob...

Tak roky zanikly. Pak oba, z cechu hvězd,

se nesetkali již... Jen v srdcích našich čest

jim zpívá nesmrtná. Hrob jejich buď jim tich...

Hosanna Bohu, který určil sílu jich

a tvůrčí neklid těm, kdož ssáli z jejich míz

a procítili boj, jich krví velký kdys...

Jim budiž nesmrtnost. Milenci krásných snů,

ať ruku v ruce jdou, v nás, dětech, ku věčnu...