Přátelský stůl.

Jak často společně druh vedle druha těsně

u stolu velkého, jenž knihami jest kryt,

si sednem’ kouříce, samovar zpívá plesně

a lampa v skupinu svůj žlutý vrhá svit,

po práci, po dojmech dnů, jež tak stejně plynou,

své vzkřísit naděje a touhy své než zhynou,

své ruce stisknout zas a myšlénkami žít.

Zas řekneme si vše, co týden pohřbil, zrodil,

kdo slovo pravdy zas v lhostejnou dobu vhodil,

my řekneme si vše... Kdo moh’ by zradit nás?

Tak nervy osvěžit a promluvit si spolu!

Pak ještě z Tolstého si přečíst kapitolu

a v tichu nesměrném poslouchat pevný hlas

a oka nespouštět z tmavého kouta stěn,

tou hudbou prostých vět, tou pravdou tvrdou, ryzí

a žití nahého mistrnou analysí

a vnitřním teplem zas růst k činům, uchvácen!

Tak v hádkách vášnivých a v bouřných projevech

my učíme se znát své vlastní tajné hnití

a pouhou dedukcí my mnohý ostrý šleh

na vlastní chorobu, na vlastní shrnem’ žití,

my učíme se znát, co hnije kolem nás,

tím spíš, by dobré vše v nás jásot probudilo,

a hledat příčiny zla, které zkupil čas,

jež všecko ztežují, snah zárodky i dílo.