PŘÁTELSTVÍ

Jen tenkrát přátelství je trvalé,

když ruka, která tiskla oddaně

kdys ruku zblízka, zmatků přes propast

i neshod, bez nároků na vděčnost

vždy stejně k stisku se nám podává,

a oči v hrůzy, nebo v slunce žár

zří stejně věrně. – Světlo zastínit

lze neporozuměním. Výčitka

však zháší světlo, jako prudký dech,

jenž v tony písně z plných nabrán plic,

kde dolce mělo znít – jen zaskřípe.

Kdo almužnu by podal žebráku,

jenž při cestě svou nastavuje dlaň,

s pohybem okázalým, jenž by děl,

jak štědrým jsem, zda také uznáváš –

ten díků jeho byl by nehoden.

A přítel, který přišel by ti říc,

já duši, tělo své jsem vyplenil

pro dobro tvé – by nebyl přítelem

to řka, neb díla čist by nekonal,

jsa dobra poslušen jen s výhradou,

že bude odměněn. – Jen radostně

co dáváme a beznáročně tak

jak dech svůj vzduchu, jehož ozonem

sil nabíráme, tehdy přebytek

našeho daru stvoří krásný tvar,

jejž lidé smějí nazvat přátelstvím.