PŘÁTELSTVÍ

Ne krásy vděk, jenž zdobí Tvoje čelo,

ni vnada mámivá nepoutá mne k Tobě.

Proč rád tě vídám, to v písních sterých znělo,

to není srdce – tím to nezachvělo –

toť plamen přátelství je čistý, jenž uhasíná v hrobě.

Vyslovit správně se to družko nedá,

to dá se přítelko má cítit pouze,

jest osudem již rád, že člověk hledá

co duši jeho ze všednosti zvedá

a rád že snívá – v marné třeba touze.

Věř mi, že často povzdech se rtů slétl,

když zřel jsem, jak rámě Tě svírá jiné,

však pomyslil jsem, ač mne bol ten hnětl:

„Vždyť pro mne květ vonný nevykvetl

a vášeň vzniklá tak jako sen mine.“

Tvé milé oko divné kouzlo

mně zdá se vždy, že číst v Tvé duši lze mi.

Ty klenot máš, jenž zve se upřímností,

to lidem druhu mého k úctě dosti,

vždyť mám tak málo přátel na té zemi!