Přátelům.

Jen chvilkami to hrudí mojí zmítá

a vře to v žilách, v očích hřeje,

jako když zem se tajně chvěje,

kde pod korou je žhavá láva skrytá

a pak se opět prsa stiší:

dál volně dýší.

V těch chvílích vše, co duší jsem kdy zažil,

co od dětinství tajím v sobě

tak nedostupně jako v hrobě,

co marně ret kdy vyslovit se snažil,

chce propuknouti zpěvy plamennými –

ty v duši zní mi.

Čas přijde v brzku, prorocky to cítím,

kdy z uzavřené, horké hrudi

se jako lvice síla vzbudí

a duše třást se bude hromobitím

a já svých zpěvů velkou pod mohylou

uložím klidně hlavu zasmušilou!