Pravá blaženost.

Nemniž, žeby světská rozkoš, čest a sláva,

Aneb krása, velká sýla těla,

Aneb učeností vybroušená hlava,

Aneb blyštícý se Mogolovo zlato

Blaženým tě učinilo zcela:

Všeť jest pouhá marnost, prach a bláto.

Což jest ušlechtilost červených, co růže

Líc, co lvová udatnost a sýla

Přednemocý těžkou? což tě zcela může

Ubezpečit, krevby nezkazyla?

Krásné růžičky list hyne, vadne, padá –

Než se otom marný člověk nadá,

Červenost se děvčí vbledost proměňuje,

Tak hle růže stváře oprchuje!

Obrové se sylou těla, zmužilostí

Ondy nesmyslně honosyli;

Hrdinové v tuhých bojích udatností

Bobkových sy věncův nadobyli!

Kdež jsou tito sylní nyní? – kamž se děli,

Ti, jichž chvály povšem světě zněly?

Padli! utrativše celé sýly;

Načerných je marách vynosyli.

Což y platí velké zboží, zemské jmění,

Stříbra blesk, co jasný břinkot zlata?

Přijde jednou smutné smrti okamžení,

Vněmž tak málo, kus co hlíny, bláta,

Třpytícý se zlato spomoct bude mocy.

Strast a mrzutost ti mysli zmnoží,

Bolestné když padna náhle donemocy,

Bídně stonat budeš vedne vnocy,

Vhořkých bůlech bezpomocy;

Poznáš – prospěje že málo zboží.

Řekneš: Já jsem zdravý! Vpokojili sladkém

Krátká živobytí léta trávíš?

Vmilé přestávajičnosti velkým statkem

Vládneš? Aneb tak se jenom stavíš?

Vyznej – že tvé srdce černá péče zžírá,

Strach tě předzlodějem zesna budí;

Svědomí zlé, červ ten, jenžto neumírá,

Sskonáním tvým, bolestně se trudí.

Prospěje co světských kratochvílí hledat,

Domoře se cele pohřížiti

Rozkoší; hned vlůnu krásných panen sedat,

Hned se hudby hřmotem veseliti;

Odrozkoší jedněch, kjiným novým běžet,

Při Venuši krásné nočně ležet?

To vše hrozně ducha, těla unavení,

Posléz nepříjemné zošklivení

Táhne; – když pak láskou zpilý vytřízlívá,

Nadzmrhaným časem slze lívá.

Nazlatém což platí trůnu slavně sedět?

Odmilionů což ctěnu býti?

Nachudoby bídu pyšným okem hledět?

Denně tisýc sluh ksvým službám míti?

Drahou korunou sy ozdobovat hlavu,

Prsy zlatou hvězdou krášlit hrdě?

Ach! y nazlatém jest trůnu sedět tvrdě! –

Strasti zastěňují blesk a slávu,

Podhvězdou též zlatou srdce smutně bije,

Často šarlat černé péče kryje.

Vpřesmutném pak hořké smrti okamžení

Král sám šťastnější než žebrák není.

Bleskem moudrosti což prospěje se stkvíti,

Jasným hvězdám cesty vyměřiti

Umět, dávné časy navlas spočitovat,

Tajné příčiny všech případností,

Podstaty též skryté věcy vyzpytovat,

Znízké země andělskou se učeností

Kvysokému nebi pozdvihovat?

Což jest to, což Smrtedlných Um*) obmezený

Z Království můž chápat Vědomosti?

Kapka vzatá zmoře Nesmírnosti! –

Prášek spřeširoké země pozdvižený! –

Slunce paprslek mdlý, jenž se vězni třpytí

Vtemnicy, když rozsedlinou svítí! –

Zdaž pak mysli mudrce hrozné pochybnosti

Co vítr nabouřlivém Oceánu

Lodí nezmítají? – častěji šálenosti

Smrtedlnou jí nedávají ránu?

Ach! y mudrce hrozná mysli hněte bouře

Víc, než Neumělého a hůře!

Nu! kdež již se prejští pramen blaženosti?

Nikde, kromě vnesmrtedlné Ctnosti.

Ctnost jest původ nejsladšího utěšení,

Základ zlaté přestávajičnosti;

Ctnost nám stále milé dává spokojení

Podbřemenem krutých odporností.

Ona popohřbu smutném nezahyne,

Nazemi zní věčný život plyne.

Ona natrpké sny naše radost leje,

Přesladkou nás těší budoucností;

Ona sýmě kradostné žni hojně seje,

Ona snámi půjde dověčnosti.