PRAVÁ LÁSKA.

Vede osud v dálné kraje

Od milenky jinocha,

Oba pláčou v objímání,

Posléz jinoch zavzdychá:

Slib mi, děvo, dýl ze vlasti

Budu-li než rok a den,

Že mne vyhledá tvá láska;

Slib to, děvo, slib to jen.

Slibuji a přísahám ti,

Můj miláčku oddaný,

Že do roka do dne budu

Mít uzlíček svázaný.

Ještě jednou jinoch líbá

Ráj svůj – oči děviny,

Pojme hůl, – již je na pouti

V dálné, dálné krajiny.

Rok a den již dávno minul,

Děva doma ještě dlí,

Ale máti, věrná máti

Za synem se hotoví.

Oudy slabé s láskou silnou

Projdou vlasti každý kout,

Ale ach, ty staré nohy

Konat musí další pout.

V cizině tam na pahorku

Kostelík a hrobové,

Tam se modlit matka pílí,

Neb ji chrám tak vlídně zve.

U kostelních dveří sedne;

Než tu čte a čte a – čte;

Na hrob klesne, vzdychne, zbledne, –

Našlať matka – dítě své.