Pravá modlitba.

Slunko do moře se stápí,

a do údolí kráčí sen,

na Libanu v stínu cedrů,

šedý mnich dlí zamyšlen.

Mnich žije tu mnohá leta,

o tajemstvích rozjímá

a jak lid si vypravuje,

anjely zde často má.

Tak i dnes tu tiše sedí,

o svět vůkol málo dbá,

a přemítá, která asi

nejlepší je modlitba.

V tom se dotkl mu kdos ruky;

světlý anjel tady stál

a než stařec domyslil, již

v duchu nes’ jej dál a dál.

Nesl jej nad Jerusalem,

nad městem zůstali stát,

s návrší, kde do kláštera

přímo se lze podívat.

„Hle, tam dívku v černém hávu

a v oděvu řeholním,

jak před Kristem Pánem klečíc,

na modlitbách mluví s ním.

A zde stranou pod hradbami,

viz tu chýžku chudičkou,

mdlé jen světlo s malé lampy

rozlévá se světničkou.

U lampičky dívka sedí,

plná jaré mladosti

a bedlivě oděv šijíc,

zpívá sobě radostí.

Teď zní zvonek na klekání,

děvče v šití ustalo

a skončivši modlitbičku,

hned zas práci počalo.

Nuže otče převelebný,

ptal se anjel konečně, –

která z těch dvou dívek asi,

modlila se srdečně?“

„Myslím, – otvětil mnich na to, –

že ta dívka v řeholi!“

Anjel pousmál se tiše

a pravil mu: „Nikoli!

Ta v klášteře odříkává

ze zvyku jen žalmy své,

dívka v chýži ale šije

šat pro dítě chudobné.

Klášternice chvátá s žalmy,

by je brzy skončila,

tato zde však Boha chválí,

že zas děcko odila.“