PRAVDA. (I.)

Kdys perutěmi z červánkových per

vzlet’ básník do tajemných oněch sfer,

kde Pravda září na slunečném trůnu,

a kleče rozechvěl své lyry strunu:

Ó Pravdo, zářivá ty duše světa,

ty všehomíra pevná stěžeji,

dum božích věstitelko zlatoretá,

ty věčná kotvo v časů peřeji,

ty dcero nebes nejvzácnější, prvá,

ty sestro světla, matko cností všech,

ty, jížto všechno vzniká, roste, trvá,

co krásné, dobré v zemských oblastech,

ty živné slunce duchového kraje,

jež prosvěcuje všechen lidstva ruch,

ty zlatý klíči všelikého taje –

ó vrať se, vrať se na pozemský luh!

Zde mezi hvězdy skvoucí čelo pneš,

však tam tu kouli prachu kolotavou

tvá odevěká odpůrkyně Lež

postupně stíní berlou svojí tmavou.

Lží velikou je celá společnosť,

lží víra, zákon, řád i mrav i cnosť,

lží každé slovo, které ze rtů plyne,

nechť modlitbou, nechť přísahou se zve,

lží stejně etiketa láhve vinné

jak vzletný nápis svaté korouhve.

Lží každý pohled, každý ruky mach,

i vzdech a slza, líce stoudný nach,

dlaň přátelská, když ruku druha stiskne,

i zápal nadšení, když okem blýskne,

i lásky úsměv, sladký touhy plam –

vše lež a klam!

Než rázem vrátký mamu trůn se shroutí,

ty chceš-li zbraně světlé poskytnouti.

Dob dráhně člověk, klamu bídný rob,

jen v pohrdavém smíchu škubal retem,

když jako bajky pomněl dávných dob,

kdys’ ještě, Pravdo, chodívala světem.

On na tvář šklebnou chutě masku bral,

k níž věsila mu Lež své třpytné cetky,

a vesel bouřil v šalby karneval,

v ty pestré kejkle, úskoky a pletky;

než posléze, kamkoli hleděl kolem,

když viděl mrtvé škrabošky jen samé,

v nich ztrnulé ty rysy, škleby známé,

ten lepenkový hrbol za hrbolem,

tu z hubky vymačkanou slzí vláhu,

ty malované citů stíny, záře:

ni špetku nikde poctivého tahu,

ni pídě pravé, ryzí lidské tváře:

tu přesytil se pusté maskerády,

lží jeho zhnusila se vlastní líc

a po vděku tvé zašlé jasné vlády

v něm touha vznikla, denně vzrůstajíc, –

teď žízní po tobě ve žhoucí snaze,

jak zpráhlá niva po nebeské vláze.

Ve zříceninách tvého druhdy sídla,

jež smutně zírá omšenými krovy

tam, kde se pyšní královský hrad nový,

v němž sídlí Lež, s ní věrných četa zřídlá –

v těch rozvalinách shromážděn v tu chvíli

květ národa, jenž odpřisáh’ se klamu,

a po tvém návratu jen toužně kvílí,

chtě na věky jen tebe ctíti samu.

I vyslali mne, jemuž přálo nebe

vznést jasná křídla nad pozemskou sluj,

bych letěl před nebeský prestol tvůj

a prosbou úpěnlivou pohnul tebe:

Ó vrať se, vrať se v smrtelníků stany,

kde vstříc ti bije srdcí na tisíce,

kde před zábleskem pouhým tvojí líce

Lži chabé vojsko prchne bez obrany.

Lid všechen poveze tě s čistým plesem

ke trůnu, jejž ti urval šalby tem,

zas korunu ti světa v čelo vznesem’,

a věrnosť na věky ti přisáhnem’–

Ó nakloň, svatá, k mému lkání sluch:

Ó sestup, sestup na pozemský luh!

Můj věčný trůn plá jenom nad oblaky

a nikdy neprodchne můj plný jas

hruď tvorů smrtelných a zemské šlaky.

Lid vrtkavý mě nyní volá zas,

jenž vypudil mne druhdy ze svých mezí –

však při tom v nitra hloubi Lež mu vězí.

Dnes Pravdu vítá – však než zítřek mine,

má hvězdná stopa tmou tam opět zhyne.

Přec vyplním, zač tvoje píseň prosí –

mé záře odleskem je zápal tvůj,

ty slzy třpytné, jež ti víčka rosí.

Nuž, sestupme již ve Lži rmutnou sluj –

Snad povznesu z té chmury duši mnohou

do svatých výšin, ve svůj čistý jas,

snad přec na krátko vítězící nohou

Lži zpupné šlápnu na úporný vaz.