Pravda i krása.

K luzným tě výším, poutník mladý,

letmo jenž spěcháš k zápolům ducha,

v různé zvou strany různé dvě vnady,

a přec k nim stejně srdce tvé buchá,

okem jich žhavým vzníceno v hrudi

čaromoc obou v nadšení hlásá,

jménem jich slastné ozvěny budí:

ó pravda! ó krása!

Jedna, hle, píše s nezměnnou tváří

odvěký zákon, prastarý, prvý,

s úsměvem věčným, nechať jí září

červánkem písmo neb rudou krví;

druhá k svým strunám s rozkošným zřením

měnivých zjevů zázraky jásá, –

k oběma zíráš s toužebným chvěním, –

toť pravda, toť krása.

V blankytu hvězdném, v májovém květu,

v bouři, jež ničí, v červu, jenž hlodá,

v blaženství snění, v myšlénky letu,

v lásce, jež klame, v zradě, jež bodá,

dvé ono v ladu či v kruté válce

pne k sobě náruč, zbraní se pásá,

sestersky blízko i v cizí dálce

vždy pravda i krása.

Boří a tvoří svorně i vzdorně,

jedna kde prchá, druhá tam trůní,

nevíš, kde bleskem srazí se sporně

a kde ti splynou lahodnou vůní;

jedna kde soudí, jedna kde věří,

druhá i víru i sudbu střásá!

Která jest vyšší? Kdo let jich změří?

Zda pravda? Zda krása?

A přec – ó vzdej se té jen či oné,

nezbloudíš nikdy, kam tobě kynou,

dráhy jich smělé, vzletné či sklonné,

nechť v různé konce světů se vinou:

obě tě vedou k jednomu cíli,

obě jsou božské, v obou je spása!

Blažens, kdy k tobě berlu svou chýlí

ať pravda, ať krása!

Vzhůru, jen vzhůru za ideálem,

v zápalu vroucím, se srdcem čistým.

V něm obě zvučí v souladu stálém,

v něm planou světlem velkým a jistým!

Mladosti jará! Perutí vzletnou

vzhůru-li sil ti nadšení zavdá,

sladce ti vzdají korunu květnou

i krása, i pravda.