PRAVDA. (II.)

Půl v rozvalinách teskní Pravdy hrad

a blankyt volně zírá v síni širou,

kde trosky stropu, který dávno spad’,

rum pustý kupí na podlahu sirou.

Nad zbytky skrovnými té klenby zdobné

ve výšce chví se břízek listí drobné.

Opřádá pavouk svými vlákénky

ve stěnách vetchých zpustlé výklenky,

kde hrdin Pravdy stály sochy četné;

teď sotva poznáš v šípků cloně květné

tam obemšené Sokratovy rysy,

trup zhyzděný, jenž zračil Krista kdysi,

kostnických mučenníků zryté hlavy

a jiné reky nebem vyvolené,

jimž nyní vrabčíků roj štěbetavý

svá hnízda lepí v líce skomolené.

A s černých pilířů se vánkem chví

směs cárů, plísně – zbytky korouhví,

jimž ledva vyčteš z ošumělých řas

vybledlé písmo: Vincit Veritas!

Zde vyvolenci lidu vážným sborem

do výše spěli nedočkavým zorem.

Aj! shora všecko zastřelo se náhle,

tak jak by polet Roka, bajné stvůry,

tam nebem rozpjal křídlo neobsáhlé,

a spadlo to jak valný oblak s hůry.

Síň celou naplnil ten oblak hustý,

v němž svítalo cos jako blesků plamy;

a jako zvonů kovovými ústy

v něm zaznělo: „Dlí Pravda mezi vámi!“

Bezděčně vůkol na kolena klesl

sbor ustrnulý – ústa žasem spjata –

až ze rtů hlahol bouřlivý se vznesl:

„Ó vítej, Pravdo mocná, věčná, svatá!“

I vystoup’ muž, jenž zásluh valnou řadou

a duchem vynikal nad celým sborem;

Lži vládnoucí kdys býval tajným radou;

teď odboj vedl, řečníků jsa vzorem.

Ten vystoupil a nízko sklonil čelo,

pak s gestem velebným je vypjal smělo

a bil se v prs, jak za řečnění vždycky,

a rukou k nebi máchal patheticky.

„Dík nekonečný vzdán buď nebesům,

že splnila mi vroucí tužbu žití,

že zrak, jenž slzou myl ten svatý rum,

v něm jitro nové slávy může zříti.

Že konečně nám s potupené šíje

jho těžké sňato mrzké tyranie,

hnět obludy – Ne! Ne! To kleté jméno

buď v zapomnění navždy pohrobeno!

Po hnusné noci vstává jitro vnadné,

den, jehož slunce nikdy nezapadne.

Ó shrň již, Pravdo, tento závoj mraku,

zjev líc nám božskou, triumfem se beř

v týn královský, zkad bleskem svého zraku

rozprášíš mamů, klamů temnou sběř

a korunu si přitkneš k božské skráni,

jíž kořiti se budem’ do skonání!“

Jak by se závoj horských mlh a par

zdvih’ pojednou a v oslněné oči

svit’ chodci velehory bleskný tvar,

s démanty ledu sněžném na vrkoči:

Tak oblaky, jež měla za oděv,

v kotouče prchavé se rozplynuly

a Pravdy náhle odestřený zjev

všem vůkol oslepil zrak ustrnulý.

Zrak ten se skrýval za mžikavou řasu

před mocným šlehem nezvyklého jasu

a když pak pozvolna se obodřiv

tvar lepý rozeznal v té prudké záři,

tu překvapení mocnější než dřív,

všem zjevilo se na ztupělé tváři.

A drahnou chvíli dleli bez hlaholu;

ten rděl se, bled’; ten krůpěj s čela stíral;

ti pohled plachý vyměnili spolu;

tam jiný před se jako bezduch zíral;

až vůdce znovu vybavil je z tísně,

dál řečně takto: „Neposuzuj přísně,

ó královno, náš dětský úžas němý;

vždyť oči naše tvému čarojasu

a vděku odvykly tou délkou času,

co chmurám Lži jsi zůstavila zemi.

A nyní dovol, bychom venku lid,

jenž pode hradem, hlava vedle hlavy,

jak moře vlní se, ždá nedočkavý,

na božský zjev tvůj směli připravit.“

I vyšli, klaníce se k zemi málem.

Než k lidu nesešli. Jen chodbou šerou

za vůdcem rychle, mlčky tam se berou,

kde v jednom křídle hradním zachovalém

se kryje podnes Pravdy svatyně.

Jsouc opravena na útraty státu,

až dosud mluví k duši účinně

ve slohu svého prostém majestátu;

v ní chová se též mnohá relikvie

pro znalce umění a historiky;

jen žel, že tupá nešetrnosť kryje

veršíky špatnými, jmen všedních šiky

ty drahé památníky minulosti –

neb často zřícenina zajímavá

ve zdech svých tlupy cestovníků hostí

a mnohdy městských výletníků vřava

za letních neděl bouří snící rumy;

tu Pravdy zašlý čas si připomíná

kruh šosáků, neb hovor prázdný šumí

při kýtě studené a číši vína...

Teď v onu svatyni, ve tmavý chor

všel zamyšlený vyvolenců sbor

a sestoupil se vážně na poradu;

jen jeden venku střežil dvorní branku,

by nikdo z lidu nedotřel se k hradu

a nezahlédl skvoucí nebešťanku.

V tajemném šeru, jímžto prosvitá

tu tam skel pestrých záře barvitá

ze zdobných oken staré svatyně,

sbor vážný stanul s lícem starostlivým

a rozpačitě, v teskné tišině

lpěl na svém vůdci zrakem žádostivým.

Ten posléz vece: „Před začetím rady

slib slavný složte na té půdě svaté,

že v taji hlubokém vše zachováte,

co tam jste zřeli, oč se snesem’ tady.

Tak zřetele mi důležité velí.“

I přísahal mu v ruce zástup celý.

Pak vůdce začal: „Hle, jak dobře bylo,

že lidu vstup jsem na hrad zapověděl –

líp’ v tajnosti se daří každé dílo!

Jak byl bych věštně do budoucna hleděl

a tušil: v lidské štěstí svrchované

vždy aspoň jedna krůpěj hořká skane.

Ta, po níž volali jsem v žárné touze,

dlí mezi námi; ale naše plesy

stín jeden zakalil – ač lehký pouze,

přec v peruť radosti nám péči věsí.

Vše schystali jsme k uvítání božství,

jen té se nenadáli věci jedné –

Zda možno takto vézt’ Ji vřavou množství,

na tense otevřené, městem, ve dne!“

Ne, nemožno! Jen pomněte, že k městu

řad ozdobených dítek vroubí cestu,

by před Ni sypal ratolesti svěží,

že s košíčky, jež plny jarních vděků,

sbor ověnčených dívek tam se sněží,

by proměnil Jí dráhu v růží řeku –

a rcete mi, jak nevinné ty zraky

by dojal – hrozno pomyslit! – zjev taký?

A vzpomeňte si na jinochů dav,

na svoje ženy – – A jak zhoubné sledy

z té věci hrozí pro veřejný mrav – –

Nad Pravdu samu vážnější to vzhledy.

Ach, že Jí nebe neskytlo do vínku

jen pavučinu aspoň, pavučinku!

Jak nízký, úzkoprsý, lichý zřetel!

Mně před výsostí božských tvarů těch,

jež utkány jsou z čistých rajských světel,

ni nejjemnější smyslnosti dech

jas duše vytržené nezakalil –

vše pozemské ten svatý plápol spálil.

Po lepých rysech vzdušné postavy,

odleskem věčné záře posvěcených,

jak po oblacích, sluncem prozlacených,

jen vzhůru stoupal duch můj plesavý

tam, v oblastech kde nedostižných plane

trůn veleby a krásy svrchované.

Tu jeden cnosť a druhý krásu hlásá –

však Pravdu chtěli jste! Ji třeba vzíti,

jak jest, nechť sovám příliš ostře svítí.

Dím ostatně, že s Pravdou cnosť a krása

vždy svorně stojí, družky nerozlučné.

A tvrdí-li ten scvrklý školomet,

že nesnese cnosť čiré pravdy vzhled,

tož chlup jest v jeho břečce mravoučné

a jeho cudnosť, přihlédneš-li blíže,

je staré těsto z Tartuffovy díže.

Ah, urážeti zasloužilé lidi,

jen sebe vynášet ve žvástu chlubném

a hřmotit bombastických frází bubnem –

v tom planých mluvků velikosť se vidí.

My také známe Pravdy božskou cenu

a chcem’ ji chovat ryzí, nezkrácenu;

my pro ni horujeme z duše hloubi,

ne hluchým slovem, ale zdatným činem:

leč u nás zápal s rozvahou se snoubí,

my opatrně nohu k cíli šinem’

a nebouříme slepě ku předu,

kde nepřestupné závady nám brání;

my kladem’ napřed každé odhodlání

na zlaté vážky moudrých ohledů.

A dnes, kdy po svízeli tolikerém

dlaň dostihuje pouti metu vnadnou,

víc, než kdy jindy, třeba s myslí chladnou

vše uvažovat, zkoumat každým směrem.

Nuž chladně zkoumejme! Jest arci jisté,

že mysl naši záře oněch krás

jen do nebeské vznáší sféry čisté –

než dojme-li dav stejně jako nás?

Zrak vytříbený, kouzlem uměn zpitý

v muzéjích s čistým požitkem se kochá

ve tvarech ladných nahé Afrodity –

však hodí-li se na odiv ta socha

ve středu tržiště neb školní síni?

Sám onen rýpal sotva vážně míní,

že možno Pravdu, jak tem vedle stojí,

vést řadou dítek nevinných a děv.

I národ pohoršil by’ onen zjev:

onť v lesku zlata, v nejvzácnějším kroji

uvykl vídat svoji vládkyni –

a teď by, rovna mrzké bohyni,

již kdysi luza sansculottů vezla,

tak bez ostychu vjela mezi davy!

Tím zlehčila by vážnosť svého žezla

a vydala se v láje šprým a smích.

I vzbouřilo by také vyšší stavy

to přestoupení mravů královských –

tak první krok by přines těžkou chybu.

A duchovenstvo – Zda by stálo v slibu,

že všechny zvony kovovými rety

v náš jásot zazní Pravdě na ústrety? – –

Než déle o tom slovy neplýtvejme –

že věc ta nemožna, jest příliš zřejmé.

Vždyť, potřeba-li bude, možno časem

lid spřáteliti s plným Pravdy jasem,

píď za pídí, krok za kročejem k cíli,

až zvolna předsudky se rozeptýlí.

Než nyní pilně vážiti nám jest,

jak umožniti Pravdy slavný vjezd –

Ha, šťastný myšlénka mi hlavou blýská –

tak byla na snadě! Hle, pomoc blízka:

zde přichystán je panovnický hav –

ten hermelín a purpur, zlatohlav

až ke kotníkům hojnou řasou sahá

a z drahokamů v bocích spona drahá –

to výtečně se hodí v každém směru.

Ó výborně! Toť božský nápad věru!

Ach, ano božský! Vždyť se vylíh’ z čela,

jež mistrně zná chytré kličky plést;

Lži bývalému advokátu dělá

ta finta potměšilá plnou čest.

Aj, vstup to pěkný! Úskok Pravdu vítá

a pleticha jí v průvod rámě skýtá!

Jen dále tak! Jen pokrytecky k ňadru

jí navěste těch dávných šalby hadrů,

i škrabošku jí potom hoďte v líce –

jen pozor, ať vám posléz pod rukami

bez Pravdy nezůstane mumrej samý!

Dost, ústa zlolajná! Ni slova více!

A sboru souzvuk téměř jednohlasný

povděčně schválil vůdcův návrh spasný.

Zpět slavně kráčeli do hradní síně.

Tři na polštářích z nachu, zlata, perlí

meč říšský nesou, korunu a berli;

pak vůdce jde, půl ukryt v hermelíně,

jejž rozestřený zdvihá před sebou,

že pod rameny s obou stran se šíří

a povívá jak blány netopýří.

Tak blížili se Pravdě s velebou,

až schytralým k ní okem vzíraje

za hermelínem, k němuž sklonil čelo,

jich vůdce zvolal: Nech, ať jasné tělo

již talár knížecí ti ovlaje,

ať kruh ten zlatý s drahokamů žárem

a meč – – Pryč s těmi tretami, s tím cárem!

Couf’ mluvčí ohromen a byl by k zemi

pad’ málem, zamotav se v nachu lemy.

I druzí stáli v tísni beze slova,

až onen k pokusu se vzpřímil znova:

„Ach, velebná, vším pohrdajíc skvostem

chceš zjeviti se v rouchu lepě prostém – ?

Ó, vol jen, poruč – antickou snad pallu –“

Bez roucha zůstanu! Kdo mne si přeje,

tak přijmouti mne musí, bez obalu.

Však rajský lesk, jímž krása tvá se skvěje,

rci, nebude-li příliš mocný, břitký

pro lidu sešlý zrak? Snad v lehkém šláři

jej snese spíš –? Ať zvyká. Na své záři

ni chmurky neztrpím, ni jedné nitky!

Tím rozhodnutím zdrcen zástup stojí.

A mluvčí vece: „Lichým každý důvod,

jenž, Pravdo, na odpor je vůli tvojí.

Již spějem’, bychom spořádali průvod

ku slávě tvého vítězného vjezdu.

Slyš dole jásot! Jistě v dálku kluše

Lži poděšený voj, tvou blízkosť tuše,

jak stádo chmur, kdy zvětří denní hvězdu.“ –

Bez rady tlupa na předhradí stála.

Líc každá byla zachmuřena pečí,

hrál úšklebek jen tváří radikála.

Než vůdce zarazil jej břitkou řečí:

„Jest předčasným ten škodolibý smích!

Již východ nový svítá v dumách mých,

jímž bezpečně se z tísně vybavíme.

Pryč s volnou tensou! Povoz jiný zcela

sem pro vládkyni rychle dopravíme.

Buď karossa to obrovská i skvělá,

leč na všech stranách pěkně uzavřená,

sklo v oknech bude zvenčí neprohledné –

Tam Pravda v čiré velebnosti sedne

a všechno vidouc, sama nespatřena,

se poveze skrz jásající davy.

Vůz před slavnostní branou nezastaví,

vypadne z programu řeč uvítací

a koně polítnou jak běsem štvaní,

by nikdo z lidu nepomyslil ani

k ní s nějakou se dotřít suplikací.

Hle! Nizounko již slunce nad lesinou –

vhod stíny večerní nám k zemi splynou.

Vůz dojede až vzhůru k této brance

a noci závoj nádvořím se tmící

i shluk náš clonou bude nebešťance,

by vozka nezahled’ ji vstupující.

I v sídle královském až povoz stane,

vše zařídím, by vešla božská žena

do komnat svojich nikým nespatřena.

Však město nechať mořem hvězdným plane,

v den kouzlený ať noční chmuru mění

všech ulic velkolepé osvětlení

a nad královským hradem v polokruhu

nechť písmem obrovitým Pravdy jméno,

ze světel stobarevných sestaveno,

ku hvězdám vzepne čaroskvoucí duhu!“

Všem s duší svalila se trapná tíže

tou řečí vůdce; v rozjařeném shluku

mu blahopřejou, vřele tisknou ruku;

jen rýpal opodál se do rtu hryže.

A v různobarvých světel plápolu,

za slavného všech zvonů hlaholu,

za plesné vřavy národa, děl hromu,

bran vítězných pyšnými oblouky

a městem, kde jí z ozdobených domů

vstříc míhaly se šátky, klobouky,

přes moře květů, jež jí odevšady

na cestu stlaly bílých družic řady,

sklem neprůhledným lidu zastřena

v karosse, jež se zlatem, stříbrem skvěla,

jen sborem vyvolenců spatřena,

do sídla královského Pravda vjela.