PRAVDA. (III.)

Ve dveřích, jimiž vešla do komnaty,

za Pravdou spěšně otočen klíč zlatý

a ještě předsíň pevně uzamknuta,

v příč zapuštěny okované týče

a státní pečeť na vše přitisknuta.

Skryl vůdce pečlivě za ňadry klíče

a rozestaviv stráží hustou řadu

ku zlaté ptáka nebeského kleci,

šel s ostatními znova na poradu,

co dále konati v té trudné věci.

Leč Pravda zastřela své zářné vnady

mlh božských neprůhledným vzdušným havem

a v trpkém úsměvu i pohrdavém

šla zamčenými dveřmi bez závady,

šla neviděna tlumem stráží bdělých

ven z paláce až tam, kde básník snící

dlel samoten pod houští větví ztmělých,

jíž prohlédala luna stříbrolící

a květů vonných sněžení se chvělo;

zde v tichém sadě, na dlaň chýle čelo

do vzletných dum o Pravdě pohřížené

zřel s touhou v zámku okno zamřížené.

Tu dotkla se ho náhle tajná ruka

a v úžasu když do prázdného vzduchu

zrak upjal ztrnulý, řeč tichozvuká

rtů neviditelných mu vála k uchu:

„Jsem Pravda. Bláhovci se těší darmo,

že lapili mne do bezpečné tvrze,

že s mojím jménem ztropí kejkle drzé,

jím lidu vyšperkují staré jarmo –

Lži drábové v mé barvy převlečení.

Ne, mezi těmi není mého dlení.

Však hodlám zemi tuto obhlédnouti,

zda přece kdes můj ryzí lesk se cení;

ty, duchu lepší, buď mi druhem pouti!“

Hned zastřela i pěvce tajná clona,

též chodu nabyl vzdušného jak ona,

a spolu večerním se nesli šerem

jak lehounké par stíny nad jezerem.