PRAVDA. (IV.)

Ruch slavnostní se dosud městem vlní,

vše světlem hemžením a hlukem plní.

Pod kvítím, prapory a věnci chvoje,

jichž spoustou ulice den velký slaví,

jak řeky pestré proudí lidstva roje

a Pravdy jméno všude zní z té vřavy.

Ze skvoucích krámů řinou slunné jasy,

bud řada strakatá tu onde sbita,

na rozích vřeští dryáčníků hlasy

a hebrej v podloubí tě za šos chytá.

Zde sošky Pravdy vyhlédají z krámu,

tam obraz Pravdy v pozlaceném rámu;

zříš hlavu Pravdy v holi vyřezanou

a perlami v hedbávný vějíř tkanou;

zde Pravdy autogram na skvostné dýmce

ti ohlašují kupci s vážnou lící,

tam Pravdy vonné mýdlo, Pravdy límce,

a účes à la Pravda kadeřníci.

Zvlášť večerníky denních listů měly

ve zvědavých těch davech odbyt skvělý.

Tam v sáhodlouhých sloupcích mořem černě

ve slovech třpytně broušených a květných

i v apostrofách dojemných a vzletných

zjev Pravdy nespatřený líčen věrně;

ba, pro jeden z nich autor zasloužilý

psal ódu Pravdě v zanícení svatém,

již objednal si na kvap žurnál čilý

a jejíž každé Ó mu platil zlatem.

A před hospůdkou, v lip kvetoucích stínu,

pod štítem, na němž místo kachny zlaté

dnes nápis plápolá „U Pravdy svaté“,

břich sobě hladě za pohárem z cínu

dí v kole druhů měšťák nabobtnalý:

„Já málo dbám o pravdu, ideály

a jak ty bliktry jmenují. Leč vezdy

si chválím slávy takové a vjezdy;

neb nejsou-li již proto chvalné, rcete,

že přijdou peníze zas mezi lidi?“

Zde z vína přec kus upřímnosti kvete,

kdy kolkolem lhář lháře Pravdou šidí.