PRAVDA. (VI.)
Teď palác širý upoutal krok obou,
jenž hrdě pjal své stěny, stářím stmělé,
se sloupy, balkony, říms hojnou zdobou
na římsonošů čupřinatém čele.
A nad branou, jež vedla do průjezdu,
dva Nozi nesli v erbu meč a hvězdu.
Zář jasná z průjezdu i z oken plane;
však mezi spodky sloupů, telamonů
tká pozdní večer stínů hustou clonu.
A žena vetchá v kytli rozedrané
tam v šerém koutě schoulena se kryje
jak netopýr. Na zpráhlé prsy vije
vyzáblou rukou robě sténající
a jiných dítek tlupa k ní se tiskne.
Když paprsk luny zabloudilý tryskne
na tento chumáč vpadlých, bledých lící,
zříš hrozný výjev srdcervoucí bídy
u nohou posupné karyatidy.
Ke vchodu povoz ozlacený hrčí.
Křik – skok – a před vozem, jenž vázne v letu,
dvě ruce suché, deset ruček trčí
a „Slitování!“ sténá z chorých retů.
Tu nožek dvé se na stupátko smeká
v hedbáví sněžném jak dvé lilií
a vděkuplná tvář, již kadeř měkká
jak ručej zlatých vlnek ovíjí,
ku bědné skupině se nakloňuje.
Kmit světel kočárových odsloňuje
zjev hrdě majestátní a přec něžný
ve třpytném rouše, s diademem kněžny
jak vidinu, již báje sad jen chová.
Lze postřehnouti mocné srdce hnutí
ve zraku ztrnulém a ňader dmutí,
na chvějném rtu, jenž vzdychá beze slova.
Již ruka jemná v roucha záhyb sáhla;
však vrátila se prázdna; chvilku váhá;
skvost perel s šíje uchvacuje znáhla...
Tu přetrhla se v rukou šňůra drahá
a k zemi prší lastur slzy jasné
před tlupu zmámenou. Ve smíchu, pláči
teď honí, sbírají ty třpyty spasné
jak rozházené zrní havěť ptačí.
Než ustáli od radostného díla,
v paláci zmizela jich dobrá víla...
Toť cherub! Pojďme za ním v sídlo skvoucí!
Zrak žádný nezřel ty dva stíny jdoucí
po schodech zářivých, soch dvojnou řadou,
jež svítaly z řas květných sněžnou vnadou,
po chodbách, jejichž mramor vykládaný
kryl koberec, děv perských rukou tkaný,
po dvoranách, kde pjala zeleň tropů
od lesklých stěn své listy lepotvárné,
kde záře lustrů plály ode stropu,
jak sterých hvězd a sluncí shluky žárné.
Kol mužů hrdých sličné děvy, ženy
ve třpytu perel, v sametu a zlatě
tu líbezně se chvěly, rozmnoženy
odleskem hojné zrcadlové hlatě,
v níž míhaly se lahodné ty zjevy,
jak v zámku křišťálovém vodní děvy.
Jak v úctě bezmezné se k čelu čelo
zde kloní, ruce jak se tisknou vřelo,
co v obličejích přátelství a lásky,
co oddanosti vroucí v každém hledu,
co srdečnosti vane z každé hlásky
a každý úsměv sladký jako z medu!
A Pravda s poetou se tajně vpletá
v ten vábný rej, tím zemským nebem kříží,
kde jasné hvězdy vznešeného světa
vždy v nová souhvězdí se dělí, víží.
Zde mléčnou drahou v hustém roji plynou,
tam skupeny jsou menším, větším kruhem,
a v zákoutích, pod palem tlupou stinnou
pán dámě koří se, druh šeptá s druhem.
Muž s mužem tiše rozmlouvají stranou:
„Hle! Jak tam hrabě v dumách čelo mračí –
niť novou asi, peklem samým tkanou,
do přediva svých černých piklů stáčí.
Jak okem nyní potměšile svítí –
již ovinul nás v duchu zhoubnou sítí!
Ó ďáble, netušíš, že blízka chvíle,
kdy rozervem’ tvé přástvo potměšilé
a rozšlápnem’ tě, pavouku ty pekla,
kdy s rozkoší – –“ Řeč ústa nedořekla;
neb hrabě s tváří laskavou se blíží.
Vstříc chvátají mu oba, v úctě před ním
dlaň tisknou na srdce i hlavu níží
a nadšeně ho slaví dechem jedním. –
Na křesle skvostném odpočívá žena
let břemenem i šperkův obtížená.
Klam líčidla chce marně líci vpadlé
pel navrátit, jenž mladou krášlil kdysi,
žár opojný zas vkouzlit na rty zvadlé –
spíš víc jen hyzdí ohyzdné ty rysy.
Pod tváří tou jak žhavá satira
ten vějíř velký, plný jarních květů
a brousících své šípy amorettů,
svůj laškující oblouk prostírá
ve zhublých prstech, na nichž prsteny
žhou různobarvých kamů plameny,
jak duholesklá křídla motýlů
na drsných hrbech lesních pahýlů.
A švarný dvořan, v jarním žití květu,
zří toužně na tu vděků mohylu,
jí koří se, dlaň suchou vine k retu
a šeptá vzdychaje o lásce, kráse,
o sladkém rtu, o ručce z úběle,
o chvíli, která svitem ráje zdá se,
o závisti, jíž blednou andělé. –
Zde z nízké pohovky tré dívek vzhlíží,
jak s jedné snítky trojí poupě svíží.
Jich duška, jedva sladce porozvitá,
snem ještě dětským z jasných oček svitá,
a těžko říci, po které z nich stele
vděk nevinný víc rozkošného pele.
Před nimi mladý muž. On jedné hrouží
zrak žhavý v líc, kde broskve nach se zžíhá,
i zdá se, že v tom zraku láska touží;
a když se očko modré k němu zdvihá,
tu mníš i v jeho zamlženém třpytu
zřít první zábřesk milostného citu.
A druhé dvě, jež tulí se jí k boku,
nad vějíř kloní hlavinky své něžné,
smích tichý na rtech, nevinný sen v oku
jak za listem dvě konvalinky sněžné.
Strýc odved’ mladíka. Již zmizel v davu.
A dívka rozhlíží se, vzpíná hlavu,
pak družkám s úsměvem se kloní k oušku:
„Hle! Již se muška třepetá v mé síti!
Mní, že mi srdce plamenem již nítí –
Bloud! Málo krásy má, dost za to dloužků...
Nuž, ať se marnivý v mé síti třepe,
mně zmírá u nohou a verše tepe
k mé zábavě, než dovzdychá se koše.
Ač raději bych měla za panoše
tam barona – Hle, jakou zkouší muku!
Zlou poručnicí svobodná je teta!
Jí, ubožák, tam líbá scvrklou ruku
a tajně, vím to, po mně touhou vzlétá!“
Dál kývají se s tajným šeptem, smíchem,
jak fialinky v jarním dechu tichém
a sem tam krutým šípem vtipu míří
ty hlavinky tři krásné za vějíři. –
Tak vyslechli, kol skupin tajně jdouce,
řeč mnohou ještě Pravda se svým druhem,
až umlknuli všichni zraky pnouce
v hloub síně, kde dav stanul polokruhem.
I vyšla pěvkyně tam hrdým krokem
pnouc nadšeně tvář krásnou s dumným okem
a sladcemohutný hlas zazněl sálem.
To bylo, jak by udeřil zvon svatý
v ty marné šumy v hymnu nenadálém
a rozvál třpytivé ty trety, laty,
vzduch nasycený světských vášní dechem
jak očistil by harf andělských echem
a v srdcích našel posvěcenou strunu
a povznesl je rázem k nebes trůnu.
Dech poesie vznešené se chvěl
v té písni pěvkyně i v jejím zjevu.
A dlouho ještě zástup v tichu dlel,
kdy zvolna zmlkajíce vlny zpěvu
jak šepot duchů dozněly kdes v dáli.
Pak zaduněla síní bouře chvály.
Pán lysohlavý k sousedu se kloní:
„Ó božské umění! Ó kouzlo hudby!
Ó krásna čaromoc! Jen ono roní
zář čistých slastí v temno lidské sudby!“ –
Tak zněla slova nadšencova hlasná
a soused v zanícení hlavou kývnul;
jen Pravda spatřila, jak ctitel krásna
po vzletné řeči za rukou si zívnul.
Však jakýs hýřil obrátil se stranou,
kde muž stál mladý s lící zadumanou
v zem klopě zrak, ret ke rtu tiskna přísně:
„Jak nebeské ta nymfa umí písně!
Zda vším si’s diamantů půlměsíce
jenž probleskoval mračnem její kštice?
Ten knížete stál asi dvorec hezký.
Ó dobře znám ty jeho tajné stezky.
Já míti ženu, jakou kněžna jesti –
ta sličná tvář, ten obrys vděkuplný
a z jejích očí svítá moře štěstí!
Jen jednou pohroužit se v jeho vlny!
Hleď, ty jsi pobožnůstkář, věsíš hlavu
a věčně kážeš o víře a mravu;
však u mne na skálu tvé zrní padá.
Ji pošli ke mně! V její zbožnosť věřím
a bude-li mi vůdcem její vnada,
snad najdu cestu ke kostelním dveřím.
Když vídám ji, jak hlavu čarojemnou
před křížem, obrazem kdes tiše chýlí,
tu cosi zavlaje mou duší temnou
jak andělského křídla zákmit bílý,
tu s dogmaty se přízním, mravoukou,
a mním, že na světě přec láska čistá – –“
Druh zasmušilý hněvně máchnul rukou:
„Mlč! Kaj se! Nestoudný jsi atheista!“
Teď po pěvci se Pravda obrátila.
Ten za hýřilem tamo kvapí sálem,
kde zočil tu, jež venku před portálem
jej činem svým a vděkem uchvátila.
Jak růže nejkrásnější v pyšném věnci
tam kněžna září mezi urozenci,
všech zrakův obdiv připínajíc k sobě.
Kdo poznal by, že šňůra perel schází
v těch nesčíslných drahokamů zdobě,
jež roje bájných světlušek jí sází
na luzná ňadra, vlasů světlý pramen,
pod ouška růžová, na sněhy ramen?
Však nejvzácnější klenoty jí skytá
pel cudnosti, jenž dřímá v obličeji,
zář dobroty, jež z tichých očí svitá,
sny zbožnosti, jež kolem ní se chvějí.
A po boku té čarokrásné ženy
choť její kloní pohled zamlžený
a jedva slyší, o čem řeč se snuje:
že v paměť dne, jímž vzchází Pravdy vláda,
sbor lidumilný šlechta sestavuje
a náčelnicí kněžnu sobě žádá.
Leč ona česť tu přijmouti se zdráhá,
až posléz vece, k nebi točíc hledy,
v nichž perlami se třpytí citu vláha:
„Nuž, přetěžký ten úkol přijmu tedy
a k němu silami se připnu všemi.
Jak tíha skal to moje srdce kruší,
jak ostrý meč to proniká mou duší,
když pomním, co je bídy na té zemi,
co nešťastníků v nouzi lká a hyne,
co rukou zoufalých se k nebi vine.
Před chvilkou zřela jsem, jak žalů tíže
máť sedmibolestnou k mým nohám strhla – “
„A než jsem vyňal sáček“ – vpadl kníže –
„má choť jí perly svoje na klín vrhla.“
Na lících kněžně růže studu pučí,
tvář klopí se a zrakem chotě kárá;
leč kolem ní již hlasná chvála zvučí
a v očích obdiv nelíčený hárá.
V tom sluha v zlatém promování hustém
zve na zákusky panstvo. Všechno vstává
a v komnatu se bere s šumem, šustem,
kde spousta pamlsků je očekává.
Jdou vzrušeni, za úvah ještě pilných
o velkých záměrech svých lidumilných.
V líc šklebnou sokyni své věčné patřím.
Jak chechtá se, když chválí tito lháři
svou štědrosť, lidumilnosť, lásku k bratřím!
Žhou poličky ta slova na mé tváři.
Ti smějí tklivě mluvit o soucitu,
kdož ve svých komnat pohádkovém třpytu
na měkkých polštářích, dlaň línou v klíně,
a při lukullských mísách vrchovatých
pít dovedou pot bratří z číší zlatých
i slzy jejich v drahocenném víně,
den ke dni růže rozkoší si sbírat
a žíti v marných hrách neb nudou zmírat –
kdy bližních ston jim bije v pyšné domy,
kdy na prahu jich bída ruce lomí
a zimní bouře, která v sen je hýčká,
tam v ledy mění hladných dítek líčka!
Než pamatuj, zda moc, jež světy řídí,
tak sama nestvářila osud lidí?
Vždy na zemi se světlem stín se střídá
a srdce lidské blaho zná i muku –
tak na věky snad bude v lidstva shluku
tu rozkoš jásati, tam skuhrat bída.
Ty zíráš na svět chmurou svého věku.
Než buďsi! Jestli strádat jedni mají
a druzí poznávat jen země vděků –
nechť aspoň tito ku pravdě se znají!
Nechť soběctví, jež zovou svojím právem,
vždy odívají vlastním hrubým hávem,
ať nezhalují jeho lstivé vrásky
na posměch bídě maskou sdělné lásky
a slzy nad osudem bratra svého
ať tklivě necedí do šampaňského!
Nechť obětovnosť nelhou chlubným retem,
když rozmarem neb vratkým citu vznětem
kdys na klín žebračce své perly vmetou,
jež jindy nevěstce do vlasů vpletou!
Než ona kněžna – třeba na ni metá
sluj lidských rozporů mrak charých stínů,
jak sněhobílá růže v temnu zkvetá,
na skráni sladkou dumu serafinů.
Ty skvosty, které k nohám bídy cizí
pod rukou soucitnou se zablýskly –
zda nebyly to perly citu ryzí,
zda z čistého jí srdce netryskly?
Zda ona tvář, s tím rajským očí svitem
můž’ hostit jedinou jen črtu klamnou?
Jen ctnosť a dobro může dlíti bytem
v tom jasném zjevu andělském – – Pojď za mnou!
Jdou po kobercích jemných řadou síní
v odlehlou komnatku, kde v rámci malém
vkus divy tvoří. Řásné listy palem
jak jeskyni zde vábný koutek stíní;
v něm šeptá vláhy trysk; sem nezabloudí
šum společnosti; do tíše a stínu
jen k osamělým snům a šeptům loudí
ta skrýše z hedbáví a muselínu.
Hle! kněžna zde. V tom koutku polostmělém
o mušli z mramoru, v níž trysk se čeří,
jest lehce podepřena luzným tělem;
dlí v čerstvé zeleni, ve snivé šeři
jak rusalka, jež vyšla z peřeje
a dosud nese třpytné krůpěje
na hebkém rouchu, v šíji, na kadeři –
to démantů jsou kmity drahocenné.
I tváře kouzlo rusalčí teď šíří,
zvou k rozkoši; vznět vášně nezkrocené
ve zraku andělském teď blýská, víří.
A změněn tone v jejím čarokruhu
muž onen přísný, tváře zasmušilé,
jenž kázal mravnosť hýřivému druhu.
Teď oko žhoucí, sladkým chtíčem zpilé
do řasy z atlasu se lačně vpíjí,
z níž obrys vlny opojné mu kyne –
To k Nymfě roztoužený Faun se šine
a napřahá již dlaň po svůdné šíji...
Tu paní ucouvla, přes rubin ústek
prst ostražitě sklenul něžný můstek;
leč jak tůň zářná sladkých mysterií
zrak opojně vstříc vyvolenci plane,
slib větší příští rozkoše mu dává,
vír nejsvůdnějších představ rozpoutává
a ze rtů chvějících se šepot vane:
„Zde nejisto! Již opusť moje sledy!
Klíč tento přijmi! Brankou, kaple chorem
znáš cestu opuštěným korridorem –
tam v půlnoc shlédne nás jen měsíc bledý...“
Tvář básník odvrátil, řka s těžkým vzdechem:
„Pryč odtud! Pryč!“ – A z komnat vyšli spěchem.
Když zírala k nim zase hvězdná báně,
zpět Pravdy dlaň se vzpřáhla k pyšné bráně
i zachvěli se hněvem její rtové:
„Hle, bozi světa, jenž se vyšším zove!
Ať s erbem nicotným, ať beze znaku,
lži pozlátkem jest jejich nádhera,
lež na rtu jejich, v čele, tváři, zraku,
lží jejich život, bytosť veškerá.
Lží vypjali se nad zástupy bratří,
lží třímají dav slepý za otěž,
na skvoucí štíty jejich sídel patří
jen jeden nápis: Sobectví a lež!“