PRAVDA. (VII.)
Muž z paláce kol chodců tajných kráčí.
On, měšťan vážený, na křesle drahém
před chvilkou zmíral pokorou a blahem,
že panstvo vznešené s ním kvasit ráčí,
že kněžen oči milý vzhled mu přály,
a s pýchou tajnou v tom se slonil třpytě,
co zatím hrdí urozenci skrytě
nad hostem z lidu nejapným se smáli.
Znám toho bracha. Svědčí rázně v klubu,
že pevná hrdosť volné muže zdobí
a statně vesluje tam proudem doby,
rum předsudků všech metá přes palubu;
však za hrsť cetek, úsměv milostivý
rád před mocnými páteř hbitou křiví
a mním, by mohl koupiti své skráni
sfér vznešenějších lichou aureolu,
že dal by jmění svoje bez váhání,
dům onen krásný a svůj princip spolu.
Ba, krásný dům! Jak malebně pne vzhůru
ten výstupků, hran, štítů divný zmatek –
dob minulých to vzácný pozůstatek!
Má v líci středověku snivou chmuru,
leč v jeho nitru jiné, lepší časy
strou vzdělanosti, jemných mravů jasy
a měšťanstvo tam volné v ryzí síle
jest hrdo, šťastno ruchem zdárné píle.
Pán domu arci – pravíš – duchem jiný;
než pohledněme za ním do rodiny!
Řad pokojů. V nich ještě světla hoří.
Tu leckde vidět neladnosť a vadu,
však jeden prostor klenotnici tvoří,
kam shrnul dům svou všechnu zář a vnadu.
Jak v paláci tu přepych vládne málem;
ba skoro těsno nádheře té různé,
jež pestro všude nakupena sálem:
tu v koutě zápasí o místo nuzné
skříň baroková s tlumem jiných kusů,
jež provedeny po gotickém vkusu;
tam antika se tísní v jiném rohu –
jsou ukázky zde věků všech a slohů.
Lesk zlata, stříbra rozsypán tu všude
a na čalounech žárných v barvotisku
mnich zkoumá mošt, chán vraždí odalisku,
třpyt lagun sní, žhou Alpy krvorudé.
I společnosť tu shromážděna četná,
dav pánů v černi, pestrý zástup dam
v rouch pyšných ozdobě jak tlupa květná,
z níž rosou leckde blýská drahokam.
Vše žezlu mody horlivě se koří,
ač místy přál bys jemnějšího brusu –
to péro zde snad příliš rudě hoří
a malba vějíře tam prosta vkusu.
Leč na všem odlesk vyšších stavů zříti;
vše snaží se brus onen třpytný líčit,
tvář stejně maskou vážnou, smavou krýti,
vlas čechrat stejně, stejně malík týčit
a mluvit stejně sladkohluchým tonem.
Dí Pravda šeptem: „Buď mi ciceronem!
Viz muže onoho! Tvář mírnosť čírá,
než s prsou blýská kyrys bohatýra,
knír krutý stíní ostýchavé rety,
kol ramen vlají skvoucí epauletty
a palaš s boku blýská, přilba stranou
tká v chochol fantastický celou duhu –
Rci, jaké voje v takém lesku planou?
Jak zbloudil Mars ten do tichého kruhu?“
Ah! bednář nevinný, jenž k poctě tvojí
dnes opásal se lepenkovou zbrojí,
v níž pro potěchu dětem straší vrabce.
Ó, ó! Tož hračka neškodná, jíž halí
hruď hrdou volný občan v lesklé střapce,
by žoldnéřem se jevil aspoň z dáli.
Tam švarný jun! Leč k ozdobě mu není
ten účes, šat a směšné opičení
po mravech šlechtických. Ta ruka ženy
as práci nezvykla; duch málo zušlechtěný
zří z jeho tahů. A zrak hledí matně,
tvář jako nudou malátně se chýlí –
Však chrabře pívá šampaňské a zdatně
po sportu panském do holubů střílí.
Jak princezny se skvějí šatem, vnadou
ty dívky dvě. Leč mluví divnou řečí –
To cizí řeč; jen přízvuk špatný kladou.
Jsou vychovány po cizinsku s pečí
a pyšní se, že takto žvatlat umí –
má škodu malou, kdo jim nerozumí.
A časem též se cizinkami tváří?
Lež kolkol. Kýváš, laškovný jich druhu,
ty krásný papoušku tam v lesklém kruhu
a svoje „Bon jour!“ meleš, pestrý lháři?
Dál pěvec Pravdu sálem doprovází.
I naslouchají. Někdy kolem ucha
šíp klepů zafičí. Řeč jinde hluchá
zní ševelením ošumělých frází.
Rci, pěvče, kde tu zábavy jsou ducha?
Kde díla umění? Kde knih je skrýše?
Tam za okrasu v pyšných vazbách leží,
jich listy bělem panenským se sněží.
Již dosti viděla jsem. Pojďme výše!