PRAVDA. (X.)

Níž sešli zase. Noc se chodbou šeří.

Na schody sejdou v zadu z oněch dveří!

Již došli k nim a z lehka otevřeli;

leč couvli rázem: v jasném lampy svitu

do jizby střízlivé a nudné zřeli,

kde suchý muž se týčil u pulpitu.

Kol něho listin zaprášené kupy

a před ním strměly knih šedé tlupy.

Vzal časem některou a v bystrém letu

prst kostnatý se mezi listy kmital,

až pevně zabodl se v jednu větu;

pak s lící vítěznou muž péro chytal,

jež papírem jak vichr plání spělo,

a v obličej se lstivé vrásky vryly,

rtem zahrál úsměv chytrý, potměšilý;

tu s gestem důstojným zas vypjal tělo,

dlaň napřáhl, spěl vůkol vážným zorem

jak v řeči dojemné před slavným sborem.

A v koutě pološerém socha pne se,

jíž páska tuhá oči obetkává,

dlaň jedna meč a druhá vážky nese.

Zpět! Zpět! My zabloudili k muži práva.