PRAVDA. (XI.)

Když poznovu se nesli ulic šumem,

vřesk, rachot bubnu doletěl jim k uchu

a k nároží je zvábil davů tlumem,

kde písmem obrovitým v šerém vzduchu

ze světel pestrých „Doktor Buňka“ hoří.

Chlap s kuklí strakatou tam v buben tříská

a hlasem ochraptělým v zástup vříská:

„Sem spějte, všichni trpící a choří!

Zde pomoc všem a věčné zdraví kyne.

Hle, doktor Buňka, který v lidstvu celém

svou neobsáhlou učeností slyne,

všech neduhů a hlíz je léčitelem!

Zde vizte diplom almae matris slavné,

tam žasněte nad valným spisů řadem,

jež velkých jeho myšlének jsou skladem

a svědky bádavosti neúnavné.

Kdo rýmou, hostcem, migrénou se soužíš –

pilulky Pravdy, jeho výtvor, kup si!

Kdo ztratil’s chuť, po spánku marně toužíš –

pilulky Pravdy, perlu léčiv, kup si!

Kdo žádáš léku pro vadnoucí plíce –

pilulky Pravdy, vědy triumf, kup si!

Kdo zbaviti chceš pih a vrásek líce –

pilulky Pravdy, zázrak světa, kup si!

Kdo na churavé nervy sobě stýskáš –

pilulky Pravdy, novou sílu, kup si!

Kdo šedivíš neb lebí hladkou blýskáš –

pilulky Pravdy, mládí návrat, kup si!

Kdos hypochondr, nenávidíš ženy,

kdos rozervanec žitím přesycený,

kdo zapomětliv, slabé mysli, hlup jsi –

pilulky Pravdy, vrchol všeho, kup si!“

A na lešení pestrou látkou krytém

za stolem velkým tučný mužík stojí

od hlavy k patě obdán aksamítem

jak doktor Faust ve starodávném kroji.

On rovná před sebou knih tlustých řadu

i spoustu pestře malovaných krabic

a důstojně si hladě vážnou bradu

tak řeční v kole služek, dětí, babic:

Můj duch se hroužil v hustý závoj tmavý,

jenž halí mysterium života,

a bádal, řešil, zkoumal bez únavy,

až náhle břeskla spasná jasnota:

mně zjevila se v blesku mocná víla,

jež hýbe světem – životní to síla;

já lapil ji a zaklel v jemný prášek

a shnětl umně v divotvorný hrášek

Hle! v této něžné kuličce je skryta,

jež sílu, svěžesť, zdraví, krásu skytá.

Jen vizte na mně samém její divy:

tu kyprosť údů, červeň obličeje;

hrá veselím duch pružný, čilý, živý,

i sladká Venuše mně, starci, přeje.

Zde vizte děl mých slavných valné šiky,

v nichž dotvrzuju sterým důkazem

svůj vynález, své drtím protivníky.

Na věky, šťastno mojím odkazem,

mne lidstvo dobrodincem bude zváti.

Jak chceš, můj objev – závistníku – tup si,

však chceš-li mým se chvalozpěvcem státi,

pilulky Pravdy za dva groše kup si!

Ó věda nebohá! Ji drze smýká

již po ulicích vozík dryáčníka!

Klam učený – jen probeř kronik listy! –

již astrology sytil, alchymisty.

Tu z toho řeční zisk. Leč v kole druhů,

již nad ním lají, rdí se, ruce lomí,

se rozhledni! Jak vesele v tom kruhu

klam kvete vědomý a nevědomý!

Co lží se učeně tu hlásá, píše!

Věk tento shlíží v hrdém usmání

na bludy zašlých pokolení s výše,

jak byl by dostih’ vrchol poznání,

a zatím tápe ještě v hustém mraku

a braku dosti vleče v chudém vaku!

Čas příští shlédne v útrpném jen smíchu

na leckterého nadutého obra –

Věř, pro marnivou vědatorskou pýchu

pilulka trpké pravdy časem dobra.