PRAVDA. (XII.)

Zní píseň bouřlivá, hluk četných kroků,

jde zástup nadšený, žár v každém oku,

ve svitu pochodní se prapor skví,

v němž tkáno: Volnosť, rovnosť, bratrství.

A s pěvcem Pravda spěje ku náměstí

pod rouškou mlhy v šumném průvodu,

jenž spoustou květů, stuh a ratolestí

jde ověnčiti drahou Svobodu.

Ta v sádře naspěch utvořena krásně

tam k nebi strmí, kolos velkolepý,

jak podobou ji daří malby, básně:

Pout spadlých zbytky nohou mocnou třepí;

meč jedna, pochodeň pěsť druhá svírá –

zde z pochodně se znímá živý plam

a plachou září postať obestírá,

jež hrdosměle týčí ku hvězdám

skráň sličnou s volně rozpoutaným vlasem,

kde čapka Frýgů kmitá rudým jasem.

U nohou podoby té obrovité,

jež velebně tu nočním šerem svítí,

stůl na tribuně, rudým suknem kryté,

a na stole je sklenku s vodou zříti.

Za stolem stojí řečník suchý, starý,

jí pokroutky a rovná okuláry.

On za časů, kdy volnosť byla v modě,

psal mnohou tlustou knihu o svobodě;

než kdy boj zaplanul o práva lidu,

vtáh’ růžky své jak hlemýžď do skořápky

a boj když prohrán, kryl se s tichošlápky,

žil přírodě, překládal Aeneidu,

a mocným skuhral s nahrbenou šíjí,

že pěstil svobodu jen v theorii.

Teď vlna příznivá jej opět vznesla...

Hle, šedý bojovník za svatá hesla!

A s obdivem sto zraků vstříc mu plane

an mluví v řeči pilně studované:

Vždy pravda vítězí! Dnes v její záři

zas padlá svoboda se týčí z hrobu –

tou chvílí bohatě nám splácí stáří,

co trpěli jsme za ni valnou dobu!

Ó, volnosti, ty ubíjená věky

i vítězná, kdo sčítá tvoje reky?

Kdo přehledne to valné krve moře,

z níž vycházela’s, z červánků jak zoře?

Kdo procítí – A takto dále řeční.

Jsou za konec mu posluchači vděčni.

A volá ještě v bombastickém vzletu:

Nuž, Svobodu již zdravte mořem květů!

Tu v rukavičkách bílých, s černým šatem

sbor vážných pánů na tribunu spěje,

tíž věnců v rukou, hedbáv stuh se chvěje,

v nichž řádky vzletné vetkány jsou zlatem.

V jich čele řádem, lysou hlavou září

muž obrovského břicha, správní rada,

jak hráchy slzy plynou tučnou tváří

a pohnutím se chvěje trojná brada.

On skvostným věncem vzhůru k soše mává

a volá nadšen: „Vítej, dcero nebe!

Tvým zjevem krásný, zlatý věk nám vstává,

jak ptenci jaro pozdravujem’ tebe!“

Pryč s copem cechovním! Buď volnosť zisku!

A dělitelny buďtež selské lány!

A státní zakázky nám buďtež přány!

Buď volnosť ve všem! Hlavně volnosť tisku!

My vypracujem’ zákonníky nové!

Tak hrnuli se dále nadšencové,

své věnce pyšné k nohám sochy nesli

a nítili dav plamennými hesly.

Tu k lešení se kdosi prodral z davu,

dvojbarvý věnec vznáší nade hlavu

a volá: Jménem národnosti svojí,

té ubohé, již dosud v lítém boji

vy, plémě mocnější, jste tiskli k zemi,

sem kladu věnec, vítám volnosť zlatou!

I nám rozváže peruť věky spjatou,

že nebudem’ již cizích otrok němý,

leč v řeči rodné, po způsobě vlastní

chcem’ závoditi s vámi volni, šťastni!

Než jak by zadul vichr nepříznivý

na mořskou pláň, tak muže toho zjevem

byl vzrušen dokola ten příboj živý,

výš’, výš se čeřil, hlasněj’ šuměl hněvem,

blesk záště z očí šleh’, nad tlupy šeré

se vznesly pohrůžlivě pěsti steré,

řev zloby, potupy řeč onu dusí:

„Pryč s chámem! Věnec rozsápejme v kusy!“

„Proč tento hněv?“ muž s věncem dolů volá.

„Či vaše svoboda má dvojí tváři,

z níž na vás pravá její podstať září,

a k nám se mračí tyranie holá?

Tu volnosť vymyslil jen mistr klamu,

jež ruku jednou lidské právo dává

a druhou béře naši bytosť samu,

cit vrozený a řeči svatá práva.

Rci, starče ctihodný, jenž’s kouzlil kdysi

nám obraz volnosti před toužné zření,

rci: svého idealu božské rysy

zda poznáváš v tom bídném zpitvoření?“

Tu stařec chvilku rozpačitě mrká,

své brýle rovná hned, zas vody srká,

až lehce zapýřiv se v odvět vece:

„Jest in abstracto volnosť ke všem stejná,

však in concreto třeba lišit přece.

Nám velí hrdá meta světodějná

vás, nižší kmen, svým duchem vyšším vznésti

a vaší posilou v lesk plný zkvésti.

Nechť lichý vzdor váš z násilí nás viní,

v té věci úkol vznešený nám káže

nad volnosť poslání své cenit dráže

a vnutit vám své řeči dobrodiní – “

„Jak šlechetné!“ dí onen v hořkém smíchu.

„Však proč pak zápal pro svobodu lžete,

proč místo sochy té sem nevypnete

svou hrabivosť a národní svou pýchu?

Hold takých přátel svobodě se rouhá

a nadšený váš průvod fraška pouhá!“

Tu z dola orkán hněvu zaburácel,

kol muže zakypěla vřava vzteklá,

jej rvala, tepala, od sochy vlekla,

až ztýrán v chumle zuřivé se skácel.

A deštěm květů sprchl na vše strany

za šprýmů hrubých věnec rozškubaný.

Tu kdesi vzadu nová bouř se nítí.

Tam prapor cáry červenými kane

na drsné tváře, vlasy pocuchané,

pod nimiž oči rozjitřené svítí;

kyj mnohý trčí nad zedraným šikem,

i kosa, pika semotam se blýská,

dvé rukou začerněných v buben tříská,

blíž dav se valí s ohlušivým křikem:

Pryč s vádou plemen! Všichni k sobě stůjme,

své pravé škůdce svorně zaplašujme!

Kým právem k soše posvátné se třete,

vy svatokupci! Ku svobodě lásku

vy jenom pro svůj zisk, svůj prospěch lžete!

Sem, lide! Zažeň hrabivou tu chásku,

jež berouc za pláštík své tyranie

cár lžisvobody, ze tvé bídy tyje!

Proud útočníkův obuškem a pěstí

ke stupňům řečniště si průchod klestí.

Již panstvo vážné na útěk se dává,

i řečník zmizel v davu rozbouřeném,

jen krásnou paruku jim nechav plenem,

jíž jako skalpem hrubý vítěz mává.

Jsme vítězi. Ať Petr slavnosť řídí!

Chcem’ Pavla vůdcem! Petr ať se klidí!

A rozbouřeno dvojím různým větrem

to moře lidu semo tam se zmítá.

Pryč s Pavlem! hučí zde, tam: Vari s Petrem!

A v zápasících klubka dav se splítá.

Kol sochy velkolepé se všech stran

lid nesvorný se tepe v půtce ryčné

jak bouře vln kol výspy nebetyčné;

tu tlakem zástupův a deštěm ran

hle! uvolnil se podklad kolísavý

a socha vrávorá – Vše prchá s křikem –

Však již se kolos řítí v husté davy

ve hřmotném pádu gigantickým dříkem,

tlum lidu sráží rozbitými ňadry,

mrak prachu bílého z té spousty vzletá

a všechno halí – – Po svobodě veta,

a štěstí jen, že byla z pouhé sádry!