PRAVDA. (XIII.)

Nuž, dále nech nás poutí trudnou jíti,

na kterou měsíc lhář nám vhodně svítí.

Zář jeho klamná samotna již vládne

nad městem setmělým a spící nivou,

tká stříbro falešné a krásu lživou,

kde vidíš chudou zeď a bláto za dne.

Jak lidská společnosť! I ona vine

lži třpytnou roušku na své stránky stinné:

Co nízkých pudů, vášní, mravních kalů

se kryje za šlechetných citů jmény

a maskami, jež svůdně vyfintěny

nejčistším leskem svatých idealů;

vznět pro víru a pravdu, pro svobodu,

cit práva, dobro, láska k vlasti, rodu –

vše pouhým zbožím pro zchytralé kupce,

ze všeho pro lid věřící a hlupce

dav šejdířů si robí duté modly,

v nichž pletichy své předou sobci podlí!

Tvář věku našeho lež hyzdí mnohá.

Leč v jednom útěcha: že pevně k předu

po dráze lidskosti jde jeho noha,

že blízka již se objevuje hledu

zář nezkalená ryzí humanity –

Nuž, nahledněme v její slibné třpyty!