PRAVDA. (XIV.)

Vůz mrakový je pojal v nitro tmavé.

Kol jeho paprsky jsou blesky žhavé

a zápřeží mu slouží spousta kání,

vran krákajících, havranův a supů.

Již nesčíslných křídel třepotání

vůz povzneslo nad věží snících tlupu

a přes nivy a hory šerým vzduchem,

s ním zavichřilo v dálku nočním hluchem.

Pod nohou jejich prchal ve hluboku

kraj nezřetelný s matným stříbrem toků,

až posléz mračno krkavcův a kání

se sneslo s vozem k neobzírné pláni

a s divým skřekem rozletlo se kolem,

svých druhů rozmnožujíc chmurnou chasu,

jež nad krvavým, zpustošeným polem

se shromáždila k pekelnému kvasu.

Vůz povětrný rozplynul se mrakem

a bledé šero, první posel zoře,

na smutném luhu osvětlilo spoře

zjev příšerný před ustrnulým zrakem.

Srp záhuby tu skončil žatvu hrůznou:

Kam oko sahá v širodalném kole,

jak snopů spousta mrtvol na mrtvole

se kupí polohou a směsí různou,

zde po jednom, dva přes příč, v místě mnohém

těl hromada, jak vzrůst by chtěla stohem;

krev mákem vlčím protkává ty klasy,

kde místo vrabčíků shon dravců kvasí.

V tom obraze črt každý hrůzou vane;

zde jeden odvrací ti líce zbledlé

a strašnější hned oko mrazí vedle.

Zříš siných tváří rysy potrhané

a sklenné zraky vytřeštěné, lebi,

v nichž rána palašem se děsně šklebí,

zříš těla bez hlav, rozdrcených údů,

zříš prsty křečovitě vryté v půdu

neb svírající ještě pistol v pasu,

koš břitké šavle – běsný zápas věstí

ve ztuhlé onde, ledovaté pěsti

ten hustý chumáč zkrvácených vlasů...

Vše krví potřísněno dalnou nivou.

Kol trupů mnohou kaluží se šíří,

na přílbách, zlatém třepení se pýří

i kadeřemi, padlých koní hřivou;

jí rdí se děla roztříštěné lůže

i bubnu strakatého puklá kůže

i žerď, již třímá praporečník padlý,

i zbylý na žerdi kus pestré látky,

i tráva zdupaná i kvítek zvadlý –

krev barví do ruda ty širé jatky,

kde pobitých se kupí statisíce – – –

V lem pláště básník zahalil své líce.

Hle, lidskosť velebená věku tvého!

Kde v knize dějů minulých jest blána

jak tato krve oceanem psána

pro věčnou hanu rodu člověckého?

Sem tisícové krutým bičem štváni,

by omámeni polnic, bubnů skřekem

druh na druha se řítil slepým vztekem

a vraždil bez oddechu, slitování,

by krví bratrů koupali své ruce

a divě jásali k jich smrtné muce –

I satan ustrnul! – Ve chvíli jedné

v prach klesly spousty lidu nepřehledné,

bez počtu mladých životů zde zvadlo,

bez počtu srdcí ohnivých tu schladlo,

bez počtu hrdých nadějí tu skláno,

a něžných, svatých citů rozdupáno,

žal nekonečný splozen. Hvězdy trnou

nad země obrovitou rudou skvrnou,

z níž stotisíců krev se vzhůru kouří

a strašné kletby k nebes trůnu bouří...

A kdo zde rozestřel ten obraz pekla?

Proč zpuštěn kraj? Zač krev ta valná tekla?

By trůnu některého lesk se zmnožil,

by národ opojil se marnou pýchou,

by jho své na šíj’ sousedovi vložil;

snad zájmem, ctí neb jinou třásní lichou

svůj zločin ověsí, ba zneužije

snad samu lidskosť – děsná ironie!

Viz, kterak génij lidskosti tam v dáli

nad hrozným divadlem tvář smutnou halí,

jak zraky odvrací od rudé země!

Slyš, jak mu ze rtů vane povzdech hoře:

Ó lidstvo, z toho krvavého moře

jak daleko, ach, daleko máš ke mně!

Leč uvidíš, jak národ, jehož skráně

laur opne vyrostlý z té strašné pláně,

jak lid ten vítězný ve zpupné pýše

brk supům vytrhne, jimž schystal kvas,

a čerstvou krví v desky dějin vpíše

své dnešní slávy nesmrtelný jas,

jak bude hrdě shlížet na sousedy,

že hrubou silou tolik rozsil bědy,

jak vavřínem tím zkrvavělým zpitý,

ač vychloubá se květem humanity,

na lebkách nepřátel svých křepčit bude

a vyličovat zaníceným retem

den tento strašlivý, ty nivy rudé,

jich jména vštěpovat svým útlým dětem.

A slavit budou jeho pěvců lýry

jak duchy velebné, jak bohatýry

ty, kteří vedli ku vraždění dav,

ty, kteří hnáni na jatky jak brav!