PRAVDA. (XV.)

Jak čilý život kypí přístavem!

Směs postav, krojů peřestá se míhá

v lan, stěžňů, plachet hvozdu třesavém,

kde časné jitro první svity zžíhá;

i na břehu, zkad páky jeřábů

sto beden sypou v nitra korábů.

Loď veliká pne hrdě stožár k nebi

a roztouženě vlajkou třepetá;

děl jícny z boků zářivých se šklebí

a hruď jí krášlí nápis: Osvěta.

A s břehu hlahol šumné oslavy

ji zdraví na posled, sto šátků mává,

an řečník s reky smělé výpravy

tím slovem nadšeným se rozžehnává:

„Ó lodi šťastná, duch můj dráhu stíhá,

již mořem vyryje tvůj smělý kýl

a v nedohledném daleku se míhá

tvé pouti klopot plné krásný cíl!

Hrst smaragdů tam padla z boží dlaně

v klín moře sličného: tlum atolů,

jimž zeleň tká nad koralové skráně

šperk řásných vějířů a chocholů,

jež bleskem nebes jižních prozlaceny

ráj stíní tajně zemi navrácený.

Tam úsměv jara věčného se třpytí

na tváři luzné přírody, jež věnce

tká sobě z ohňů báječného kvítí

a v živé drahokamy zdobí ptence

i motýle a v dosah ruky lidské,

jíž práce neznáma, pod listů řásní

v dar věsí sladké plody gigantické,

jež božskou rozkoší jsou oku, dásni.

A stínem listů obrovských se šeří

chýš upletená z větví; před ní sedá

dvé postav ztepilých, jichž těla hnědá

jen skrovně halí pestrá zdoba peří.

Jak prarodiče žijí ve svém ráji;

leč jako zvěř jen pudy svoje zkájí,

ni slabě nekmitá jim v duchů tmavu

zář blahé osvěty a jemných mravů.

Ty, korábe, jim neseš žití jiné,

dum vznešených a citů nový svět – “

Couf’ mluvčí před plavcem, jenž k lodi šine

žok perel skleněných a pestrých cet –

„K těm dalným výspám ztraceným se blíží

tvou světlou brázdou vzdělanosti duch – “

Řeč přehlušil tu soudků hřmotný ruch,

v nichž spousta líhu v lodní hruď se níží –

„Již, posle osvěty, spěš jasnou drahou,

šiř duhového světla obvody

a vzdělanosti přiveď v náruč blahou

ty opuštěné dítky přírody!

Spěš! Bezpečně jak Argo budeš plouti,

vždyť lidstva strážný duch tvé žehná pouti!“

Již k letu hrdému se plachty šíří,

v loď osvěty se berou pionýři:

tu podnapilý plavec tabák žvýká,

a vzhlédá schytralá tvář obchodníka,

tam vojáci se kupí, dobrodruzi

a v temných řízách různých církví sluzi,

jenž bible, růžence na prsa tisknou

a časem na sebe zlým zrakem blýsknou.

Ó lodi, na břeh tichý doneseš

víc věru pekla žhavého než nebe

a s jasem osvěty tu velkou lež,

jež nitro lidstva vzdělaného střebe!