PRAVDA. (XVI.)

Terč zlata bájného se vznáší z moře,

štít boží, světlem nadpozemským hoře.

Zrak upírajíc v tyto svaté plamy

dí Pravda k básníkovi: Po kraj samý

jsem prošla zemi – Rci, mé pouti druhu,

co květů svých jsem našla v jejím luhu,

co medle z písku jejího a bláta

jsem zdvihla zrnek poctivého zlata?

Či mám se na výpravu vydat znovu?

Mám ještě pátrat po tom vzácném zlatě

pod sivým doškem vesnického krovu?

Lži méně najdu snad – lež v jiném šatě –

však pravdy jistě míň, než hledám v zemi.

Pouť moji skončuje tvůj souhlas němý.

A tys jen vnímal povrch toho ruchu,

jak smrtnému se jeví zraku, sluchu –

což kdybys vnikal se mnou v ňader skrýše!

Jak mnohý ještě lichý škvár by ztratil

pel zářivý, jenž povrch jeho zlatil –

Ach, lidstvo daleko jest mojí říše!

Víc, než jsem pojal okem, uchem těla,

tvá blízkosť sama zjevila mé tuše;

tvým dechem slední mha se odechvěla

se zjevův okolních i vlastní duše.

Teď vidím zřetelně lži bezdno tmavé,

jež zeje kol; zřím, kde co čisté, pravé,

že k šalebnému aspoň sahá jménu,

jímž přilhává si vyšší lesk a cenu.

Než jasně též u vlastní nitro svoje

zřím skroušen, k tobě vzhlednouti se boje:

lež také v ňadrech mých, v mém srdci hnízdí

i zlato těchto strun svým rezem hyzdí.

Slyš moji zpověď: Pouhá slávy žízeň

mou ruku často k těmto strunám vzpjala,

ne svaté nadšení a boha přízeň,

jež píseň hluchá pokrytecky lhala;

jí chvěly často vzlety, touhy, boly,

jež byly cizí nitru mému – Zbavím

skráň nehodnou té liché aureoly

a přílbu manů tvých si v čelo vstavím:

Již umlkne můj zpěv, jenž klamné svity

stlal bídným světem, slavil mrzké děje,

jenž vkládal velebnosť a rajské city

tam, kde jen páchne rmut a prázdeň zeje.

Jen tobě, Pravdo, služ můj život příští!

Hle! Vrhám do moře svou lživou lýru –

již o bok srázné skaliny se tříští,

již utonula v pěnícím se víru.

Co’s učinil? Nechť časem lichá tříseň

tvé struny clonila, přec mého kraje

pták jasný hnízdil tam, tvá pravá píseň.

Když orel nadšení tvé spánky tepe

svým křídlem tajemným, m’ha zrakem vlaje,

Však duchem září zjevy velkolepé:

v těch dobách s Krásou, sestrou svojí, skláním

dlaň žehnající ku tvým zňatým skráním.

I světa toho trud a rmut a klamy,

když projdou žehem těchto svatých žárů,

se mění v čisté, vzácné drahokamy

s mým rajským jasem, prosty zemských škvárů.

Patř v ono slunce! Brzo, raněn, v řasy

zrak chabý skrývá se a ztápí v slze –

tak nikdy nesnese mé plné jasy

zem zvyklá stínům zla a bludů mlze.

Však touto mlhou z moře mojich blesků

svit nejeden si v oči klestí stezku,

jež slunečnicí po mně pnou se v touze.

Té touhy, lásky ke mně třeba pouze;

jí paprsek můj v zemských mračen valu

tká luzný nach a zlato idealů

jak jitřní červánky, než v plném třpytu

mé slunce vzejde věčném na blankytu.

Jen srdce nechať hoří láskou ke mně,

byť ducha kalil blud. Než patři světem:

Co chová lásky té tvůj věk, to plémě?

Lež drze vyznává, slov dutým vzletem

jen jako pozlátkem druh druha šidí;

kdo ctí mne upřímně, jen posměch klidí.

V té době, kdy jak popelka se šatí

v cár upřímnosť a teskní v koutě tmavém,

co zatím lež se pyšní vzácným havem,

jejž leskem cností kradeným si zlatí:

je třeba srdcí, jež by pro mne vřela

a jiné nítila svým svatým plamem,

je třeba úst, jež bez bázně by hřměla

soud plamenný nad pokrytstvím a klamem,

je třeba pěvců! – Lýru tobě vrátím.

Již z vody chví se ke mně, už ji chvátím.

Ty rohy zvolněné zas vazbou kovu

spoj, mezi nimi struny napni znovu!

Chceš býti manem mým – Nuž, touto zbrojí

říš srdcí dobývej pro kněžnu svoji

a burácej v mé vrahy hlasem hněvným,

buď mojím Tyrtéem, mým rekem zpěvným!

Tak Pravda s poetou se rozžehnala

a vzdušnou nohou k nebi zpět se brala.

On, kleče nad útesem břežní skály,

zřel, kterak nad mořem ta postať skvělá

po dráze blesků slunečních se chvěla,

vždy menší, matnější, až znikla v dáli

ve slunci jitřním, vyšlém z vodních klínů

jak žhoucí kružba blankytného týnu.