PRAVDA. (XVII.)

Sen o Pravdě jak upír vůdce týral,

noc celou strachem srdce jeho svíral

a když den zlatý naklonil se k lůžku,

hned ruka chvatná sáhla pod podušku –

klíč těžký nahmátla. Buď bohu sláva!

A s ulehčeným srdcem vůdce vstává.

Leč nové starosti jej trápí v mále

a ze rtů vane vzdech: Jak bude dále?

Zda zaštítit před tlumy všetečnými

dál Pravdu podaří se, všemu vidu

ji záclonami zastřít bezpečnými,

jí zabránit, by nevystoupla k lidu?

Zda nezmaří plán smělý nebes dcera,

jenž v tajné radě přijat za večera?

Své důvěrníky přední pojav k sobě,

šel chvatně k zámku, k uzavřené kobě.

Pod šatem kryli meče, karabiny,

dva provaz, okovy a roubík jiný,

a za nimi na schodech, přede branou

řad vojska stál se zbraní přichystanou,

svou tlamu hrozivou i velké dělo

ke vchodu hradních komnat obracelo.

Přec nejistě klíč v otvor šinul vůdce,

prst jeho chvěl se, srdce bilo prudce

a ještě na prahu pln bázně váhal,

pěsť pevněj’ tiskla skrytou zbraň i pouta,

v kout oko plaše toulalo se z kouta –

leč prázdno bylo vše, kam pohled sáhal,

ni sledu nikde po nebeském vězni

v těch komnat hebkém, čaroskvoucím lůně,

nic kromě jejich kročejů tu nezní,

jen lahodná tu zbyla, rajská vůně.

Co druzí stáli překvapením němi

a ještě zdvihali clon různých lemy,

z nich jeden vzkřiknuv náhle, ruku zdvihl

a všichni zřeli jeho prstu směrem:

nad trůnem prázdným ve výklenku šerém

na stěně nápis plamenný se mihl.

To Pravdy slova hněvivá se vzňala,

jež tamo prstem na odchodu psala:

„Zde není místo mé! Čas lepší schystá

trůn bezpečnější pro mne: srdce čistá!“

Chvil dráhně s vůdcem důvěrníci pnuli

na slov těch blesky pohled ustrnulý,

až posléz’: „Uletla!“ vše tupě hleslo.

Leč vůdce z hluboka si oddech’, okem,

též zajiskřil a lusknul prsty skokem;

pak jako zdrcen kles’ na blízké křeslo

a dlaněmi tvář dlouho pozastíral.

Vstav, objevil svým druhům smutnou líci,

s ní setřel slzu zvolna stékající

a dral si šat, an bolem hlas mu zmíral:

„Ó běda, třikrát běda! Pravda drahá,

již volali jsme léta v touze žhavé,

nám odešla po krátkém kmitu blaha,

svět nazpět uvrhla v klín moci tmavé.

Zas očím truchlým v nedostižné dáli

jen hvězdou kmitá mezi idealy –

Ó hoře dravý sup mi srdce kline!

Jak chodec pustiny, an žízní hyne,

když s bouřným plesem na obzoru vítá

háj datlový, jímž safír vláhy svítá

a chvilkou příští vidí s trpčím žalem,

jak mizí parou přelud vod a palem:

tak na ten prestol Pravdy opět sirý

zřím s bolem, steskem bez konce a míry!“

A štkání druhých líčí stejné žaly,

ač úsměv na tvářích, jež ruka halí.

Zrak vlhký otřev, onen mluví znovu:

„Jsme sirotci. Leč prospěch říše velí,

by nezvěděl to národ nevyspělý –

taj tento smutný chovejte jak v rovu!

Nechť národ mní, že Pravda v jeho středu

a já že s vámi za ni vládu vedu.

Lid vládě Pravdy, aspoň jménem, zvykne –

tak ze lži šlechetné jen dobro vznikne.“

A tak se stalo. Národu, jenž dole

již nedočkav se vlnil na vše strany,

s pavlánu hlásal kancléř samozvaný,

že Pravda usedla již na prestole

a věčně vládnouti chce šťastné zemi;

leč neshlednou ji dříve lidu zraky,

lži pokud neodvrhne všechny šlaky

a neobrodí srdce cnostmi všemi –

pak teprv hoden bude, čistým zorem

se kochat jejích vděků zářným sborem.

Až dotud bude – takto kněžna velí –

on, kancléř Pravdy, jejím okem, uchem,

on každý její rozkaz lidu sdělí,

vlást bude její vůlí, jejím duchem.

On s ministerstvem, jež mu dala k ruce,

je hlavou nové Pravdy konstituce.

Lid slyší s úžasem ty divné zvěsti

a hluchým repotem hlav moře šumí;

však brzy ozbrojenci pažbou, pěstí

od zámku rozehnaly zpurné tlumy.

A když pak demagogů havěť klatá

lid bouřila, že ministrové spiklí

lež hlásali, že Pravda zrádně jata –

tu záhy jejich drzé tlachy znikly,

neb konfiskace ob den byly v modě

a hejno slídičů po štváčích páslo

a nejvzdornější změkli jako máslo

ve tmavých celách o chlebě a vodě.

Mír utěšený rozhostil se zemí,

jíž kancléř ústavu dal Pravdy jménem,

až radosť čísti, s výbory a sněmy

ve slohu jinde slavně osvědčeném,

tak vtipně sestrojenou v každé části

a plnou tůček umělých a kliček,

že moh’ jí jako kejklíř kartou vlásti

a provádět svou vůli na puntíček,

že menšiny moh’ z většin dělat hravě

a při svobodě osob, tisku, spolků

ruch volný všude poutat bez okolků

a hráti s volností jak Bosco právě.