PRAVDA. (XVIII.)

Leč pod hladinou klidnou v temné hloubi

zlý leviathan dřímal, ukryt kalem

tam procit’, natahoval dračí klouby,

až smělým vzmachem vodu vzbouřil valem

a vynořil se děsně v denní záři.

Jak bývá, zednáři a karbonáři

pod pevnou stavbou pořádku a mravu

zem tiše hloubili v podzemním tmavu,

síť podkopův a chodeb tajně ryli,

až doutnák vmeten ve příhodnou chvíli

a v tisíc trosek hrdá stavba domu

ve mžiku rozletla se třeskem hromu.

Lid vskočil náhle jako hněvná lvice

a zdrtil, rozmet’ kejklíře a lháře,

moc vyrval jim a hlavu oposice

ve hluku vítězném ved’ ze žaláře.

Ten k zámku vedl je, kde mněl, že jata

lká v žaláři a poutech Pravda svatá.

Spěl vzhůru v čele nejužší své rady,

sám srazil závory a vnikl v kobu;

než kterak užasli, když našli všady

jen prázdno truchlivé a tichosť hrobu,

když posléz okem ustrnulým četli

nad trůnem prázdným nápis onen světlý!

Po chvíli vůdce rychle zavřel dvéře

a pravil k soudruhům: „Jak netušenou

ach! tvářnosť, truchlivou, věc na se béře!

Zlé hrozí nebezpečí touto změnou.

Ač zjevno jest, že protivníci lhali,

přec v líc nám vmetou utrhačství hanu,

že tvrdili jsme, kterak Pravdu jali,

a lid se obrátí snad v jejich stranu.

Ba, svobodě tím hrozí škoda valná.

Nuž, učiňme svých soků po příkladu

– však pro věc dobrou lež to bude chvalná –

a lidu zatajme, že pusto v hradu.

Pak sirého se chopme vlády vesla

ve jménu jejím, svatá svoje hesla

ve skutek uveďme, po pravé dráze

krok lidu řiďme! Nechť je skryta hledu,

vždy Pravda milovaná v našem středu

zde bude dlíti, žehnat naší snaze!“ – –

A starý kancléř, který v cizí říši

žil z výtěžku své vlády v teplé skrýši,

div uvěřit si troufal svému oku

a pak se rozesmál, až chyt’ se boků,

až třásl se mu pěkný laloch brady,

když četl v proklamaci nové vlády,

jak Pravda, krutou vazbou usoužena,

v níž chovali ji násilníci kletí,

je v nebezpečnou nemoc pohroužena;

ač netřeba se o dceř slunce chvěti,

přec dlouho nespatří ji pohled lidu,

an lékař žádá nejhlubšího klidu.

Však dříve odevzdala země správu

kancléři novému, jenž chce ji vésti

ve jménu, duchu jejím k země štěstí,

pro blaho národa i Pravdy slávu.

Leč hrdý manifest jen pravdu věstil,

neb nový kancléř volnost’ pravou pěstil:

Směl každý psáti podle vlastní hlavy

a hovořit, co bylo komu milo,

i všechno slušné činit bez obavy,

jen jedno ne: co nevhod vládě bylo.