PRAVDA. (XX.)

Však ptáte se, co konal pěvec sirý?

On, oplakav uletlou nebes děvu,

spjal opět rohy porouchané lýry

a struny napjal k nadšenému zpěvu.

Leč, běda! Jaké divosměšné zvuky

z nich skříply, zařinčely tknutím ruky?

To znělo pitvorná jak tonů fraška,

jak chřestot rolniček na kukli šaška,

smích trpký, puklic rozpustilý třaskot

a jako vzduchem pádných důtek praskot.

Ach! marně rovná oblouk, sponu krátí

a struny ladí – nikdy nenavrátí

tu božskou hudbu minulého času,

ten souzvuk velebných a libých hlasů!

Pln hoře básník dlouho těkal v dáli,

na lidi zanevřev, šum borů hledal,

vzdech marný opáčely pusté skály,

když toužně náruč ku blankytu zvedal.

Však po čase v ruch života se vrátil

a když se rozhlédl v tom pustém reji,

ve smíchu hořkém divnou lýru schvátil:

„V ten mumraj příhodně tvé struny znějí!“

I vytepal z nich hudbu drsných hlasů

jak roje šotků pitvorných a ďasů,

jež rozletly se s divým skřekem, smíchem,

dav obsypaly deštěm ran a štilců,

líc nalíčenou drhly ostrým víchem

a rvaly masky s tváře potměšilců,

lež na všech stranách kopřivami žehly

a mnohdy v maso skorpionem šlehly.

Hle, jakýs blázen! Volají tu mnozí

a jiní poutem zpěvákovi hrozí,

a smíšky baví písně fraškovité;

však vlastenecký čilý nakladatel

ty verše nové získal za pakatel

a přidav spousty kreseb, čistě ryté

(neb u čtenářů našich každý brkne,

kdo chce je krmit pouhou péra prací

a literatura se záhy scvrkne

na bledý rámec skvostných illustrací),

spis doporučil ve prospektu chlubném,

po vlastech zarachotil reklam bubnem

a na dračku šla, z ruky v ruku letla

ta perná satirická na lež metla,

nad ranní kávou hltali ji lháři

a slzy smíchu splývaly jim s tváří...