Pravda zvítězí, ale kdy!

„Věc pravdy je svatá a zvítězí,

to nemějte žádného strachu;

ta nad zlobu, žaláře, řetězy

vždy v novém se povznese vzmachu.

A byť i vzdor hlupců neb nepřátel vztek

ji ušlapal třebas i na dlouhý věk,

však pravda ta zas vstane z prachu!“

Tak řeční se bouřně. A vznětlivý dav

on nadšenou pochvalu tleská

a ze srdcí jakoby plála i z hlav

zas bývalá statečnost česká.

Než, myslíš, duch lidu že skutečně vzplál?

Jen popatř, vždyť živoří, dohnívá dál

vše zítra, jak hnije to dneska.

Dál tisícům sobectví dravé je vším

a zisk jenom urvat – toť nebe.

Dnes vzývá se Hus, zítra vzývá se Řím,

nač, ubohá pravdo, dbát tebe?

Tě hájit a nezradit? Radši los běd?

Ach, za krajíc prospěchu přemnozí hned

by prodali Krista i sebe.

My ne tak, ó bratří! – Ne chytře se krýt!

Ne schvalovat úskoky zrádné!

Ne za dobrou věc nechat jiné se bít

a přihlížet v chabosti chladné!

My musíme za pravdu do boje,

druh za druhem, všichni, kde kdo je!

Pak zvítězí, jinak – padne.