Pravda.

Dlel velký Djemjid v těžkém zadumání,

za ňadry chvatně ryla jeho ruka,

na tygří kůži klesla žhoucí huka,

stín myšlenky let’ vrásčitou mu skrání.

Zrak upíral se jako bodnut pevně

na protější zeď, obrovskými rysy

kde lidé, potvory se v boji mísí,

ve kámen vytesáni. Zřely hněvně

ty postavy, jež od podlahy k stropu

zeď kryly. Lev tu býka v kusy trhal,

tam velký král se v chumáč vojska vrhal,

jak velké slunce mračen ve potopu.

Leč děsné boje hrozných jeho dědů

jej nebavily, ani jejich lovy;

výš obraz jiný zraky despotovy

jak magnet poutal. V dvora svého středu

muž stojí, z lopatek mu rostou hadi;

hlad mají, lidskými je krmí mozky

ten dobrý muž, kol šer a poušť a trosky.

Kat v koutě ve otroků davu řádí

a stěží lidem hlavy srážet stačí,

a hadi rostou, rostou neustále.

Před obrazem tím Djemjid nenadále

se zadumal. – Co obraz ten as značí?

Zde tvoří leta stěnu síně jeho

a posud nevšim’ si ho. Tlesknul v dlaně,

a sotva otrok před ním sklonil skráně,

dal zavolat si Jehu šedivého.

Ten prorokem byl ctěn a vážen všemi,

on mluvil k lidu ve své řeči prosté,

leč směle; že mu přes hlavu juž roste,

to cítil Djemjid, ač byl k tomu němý.

Za chvíli velký stařec před ním stanul

na šíji provaz, tělo vetché v cárech,

leč oko plálo ve mystických žárech,

vlas kosmatý do divých vousů kanul.

– Tys mudrc, Jehu, nuže vysvětli mi,

co obraz tento značí (kynem hlavy

jej ukázal); mně symbol jeho tmavý

zlých předtuch mluví slovy tajemnými.

– To výklad krátký, pravil Jehu s šklebem:

muž, to je král, a hadi, to jsou kněží!

teď chápeš, mrtvoly proč kolem leží,

proč nekrmil by hady ty král chlebem

tím nejvzácnějším, mozky svého lidu?

– Co stalo by se, kdyby svoje hady

král přestal krmit? – Děl kmet šedobradý:

– Pak jeho sežrali by hadi v klidu.

Dlel chvíli velký Djemjid v zadumání,

za ňadry chvatně ryla jeho ruka,

na tygří kůži dávno shasla huka,

stín myšlenky let’ vrásčitou mu skrání.

A v dlaně zatleskal a kynul k věžím

velkého chrámu: Pravdu děls a směle,

jsou hadi hladoví, to vím juž déle!

a na stráž zahřměl: Vydejte ho kněžím!