Pravda.

Co mi do tě, marná slávo!

Co mi do vás, skalné hrady!

Jestli srdce v těle zdrávo,

Duše bez hanebné vady?

Zlato svými lesky,

Štěstí svými vřesky

Zaslep lidi chtivé;

Mé jen pravdy blesky

Loudí srdce živé.

Co mi po svobodě mylné,

Po tvém, rozkošnosti! medu,

Duch-li stálý pravdy sylné

Cýtě moc, se štítí jedu?

Krása povrchnosti

Vstřelí v tuk a kosti

Zvětřeného pána;

Tiché stkví se ctnosti

Věčnosti jen brána.

Ať se topí v požívání,

Rozplozujíc radovánky!

Vyhrnují milování,

Cti a slávy květné schránky,

Ať jim štěstí moře

Stín y splákne hoře,

Sevře srdce těsné;

Vrch se klamu boře

Dechem, v propast klesne.

Duch jen pravdou Božskou sylný

Vínem pěn se neopije;

Nechť se líčí podvod mylný,

Neštěstí hrom v srdce bije;

Duch a srdce zdravé

V touni pověr plave

K rozumnosti břehu

A se slávy pravé

Dotře v čestném běhu.

Svoboda y řád y práva

Nezvadlého člověčenství

Trůn sy sázý, kde y sláva

Nehřmějícý příkořenství

V společnosti řádné

S Božskou pravdou vládne,

Kde se mírnost rodí,

Jestli štěstí zrádné

Zmatky v lidu plodí.

V blesku jarní kráčí řásy

Nelíčená přirozenost,

Láska uvěčňuje krásy

Objímajíc spokojenost,

Život vnady zlatí,

Závist jedy tratí,

Pravost ctnosti růže

Klamy, ač se fatí,

V potýkání zmůže.

Darmo nerozumu stvůry

Strachu jedovaté střely

Sypou z propasti y s hůry

Mor, by rozum čistý třely,

Lid se potvor leká,

Před stín hrůzou kleká,

Pravda třepí stíny,

Ač se podvod vzteká,

Třepícými klíny.

Duše mocná v pevném těle,

Byť se vyrojily hrůzy,

Zhlíží do věčnosti směle,

Orel v nebezpečné chůzy

Vyšetřujíc stráně

Míří k Božství bráně,

Naděje kde svítí,

A se pravdou Páně

Všudy šťastnou cýtí.